Nikdy jsem nebyla moc spavec. Před rokem pro mě nebyl problém v šest
hodin ráno začít mejt okna nebo v půl pátý ráno jezdit na rotopedu.
Sluníčko ještě spinkalo, ale Martina už byla zpocená až za ušima. Když
jsem byla malá, nechápala jsem, proč já jediná si ve čtyři hodiny ráno
hraju se stavebnicí, zatímco všichni ostatní spí. Pche, taková ztráta
času. Přece jsem si musela stihnout ještě pohrát, než se půjde do
školky, ne? Spící lidi mě nudili. A když jsem byla
spícíma lidma znuděná hodně, tak jsem se začala v postýlce hodně
hlasitě protahovat, aby moje protahovací ,,uááá“ vzbudilo i ty lenochy,
kteří chtěli spát třeba i do půl sedmý.
S příchodem potomka bych
ovšem za spánek platila zlatem. Hlavně v prvních týdnech, kdy dítko
projevovalo touhu jíst asi 6x za noc. Když jsem měla prostor spát, zdálo
se mi o Jankovi s prsama. Jak moc jsem si přála, aby je měl! Nebo aspoň
jedno. To by byla úleva.
V noci jsem toho moc nenaspala,
sumasumárum tak 4 hodiny, přes den - počkejte, spočtu to – vůbec nic.
Nepočítám do toho ovšem to, když jsem omylem usnula na záchodě nebo když
jsem si dopřála mikrospánek ve výtahu.
Janek jako miminko toho
taky prej moc nenaspal. Usnul občas v autě, čehož jeho rodiče využívali.
Vždycky zajeli někam na odpočívadlo nebo do lesa a dali si šlofíka.
Teď už je to brnkačka. Dítko se budí jednou za noc, tak si pospim. Ale o Jankovi s prsama se mi zdá pořád!
