Janek se mi svěřil, že jako malý kluk si přál tamagoči, populární
elektronickou hračku z 90. let, která – pro ty, kteří neví, o co jde –
simuluje péči o domácího mazlíčka. Bylo mi moc líto, že ho nikdy neměl,
tak jsem tento nedostatek dohnala miminem. To má prakticky stejné funkce
a potřeby – jíst, spát a občas podrbat za uchem.
Když jsme dorazili
z porodnice domů, nastal hned první problém - asi jsem totiž
předpokládala, že porodim mamuta, jelikož jsem doma neměla žádné
oblečení, které by miminku sedělo. Nejmenší velikosti oblečení jsem tedy
objednávala přes internet, jenže než oblečení přišlo, miminko z toho
vyrostlo. Šatník jsme mu doplnili až přibližně za dva týdny po příchodu
z porodnice a já ho tak nemusela hledat ztracené a zamotané v dupačkách
pro půlroční dítě. Pyžámka mu byla dokonce tak velká, že se jednou
probudilo s oběma nohama v jedné nohavici a vypadalo tudíž jako mořská
panna. Poučení – děti se rodí opravdu malé, mamuťátko by se totiž do
břicha nevešlo.
Velmi mě překvapilo, že tak malé stvoření si umí
posrandit takové části těla, o kterých jsem si dodnes myslela, že
posrandit nejdou. Už aspoň víme, co znamená úsloví ,,bejt posranej až za
ušima“. V podání našeho dítka dostalo velmi konkrétní podobu.
Největší legrace pro nemluvně je samozřejmě vyměšovat zrovna ve chvíli,
kdy nemá plenu, a to ideálně ze všech otvorů najednou a pokud možno vám
přímo do klína nebo na čisté prostěradlo. Vzpomínka na rané týdny našeho
miminka tak zůstane navždy vtištěna nejen v našich srdcích, ale i na
naší matraci (chránič matrace je naprd).
Velice rychle jsem
pochopila, že malé dítě vidí svou maminku jako jeden velký pochodující
prs. Ze začátku jsem měla pocit, že moje denní náplň je: kojení –
odříhávání – převlíkání poblinkaného miminka – kojení – odříhávání -
kojení – převlíkání posranděného prostěradla - odříhávání – kojení. Při
kojení dítě umí vydávat vtipné zvuky – chvíli zní jako když hustíte
vzduch do duše u kola, chvíli jako když lejete benzín do sekačky na
trávu a občas i jako čerpadlo na vodu, co máme na chalupě.
Mateřství
celkem zvládám v psychické kondici. Ovšem do té doby, než začne miminko
řvát na celý patro a Janek se ho snaží uklidnit tím, že mu pustí
hracího hrocha, který vydává zvuky lesa. Mix zvuku žáby, bublajícího
vodopádu a dítěte v amoku mi často nastiňuje, že hranice mezi psychickou
vyrovnaností a totálním zhroucením je secsakramentsky tenká. No co,
snad hrochovi brzo dojdou baterky!
