Běžný den

Vstát. Třikrát si kousnout snídaně. Dojít pro probuzené dítko. Dvacet minut se snažit přebalit dítko. Přichystat snídani pro dítko. Přichystat druhou snídani pro dítko, protože první nechce. Nakrmit dítko první snídaní, protože usoudilo, že je přeci jen lepší, než ta druhá. Vyčistit sobě i dítku zuby. Obléknout si něco, na čem nejsou stopy banánu, zubní pasty nebo špenátu. Uklidit po snídani (seškrábat kaši ze zdí). Nechat dítko, aby si samo pohrálo. Vyndat odpadky z myčky na nádobí. Vyprat. Vyndat dítě z myčky na nádobí. Pověsit prádlo a vyprat další várku prádla. Uvařit oběd. Uvařit i druhou variantu oběda – pro jistotu. Chvíli se natáhnout na gauč. Vysmát se vlastní naivitě a sundat si dítě z hlavy. Stavět komín z kostek, bourat komín z kostek, stavět komín z kostek. Házet si hopíkem. Vyndat ze záchodu role s toaletním papírem. Pověsit prádlo. Vyndat ze záchodu míč. Dvacet minut se snažit přebalit dítko. Naobědvat se. Obleknout dítko a vydat se na cvičení. Dorazit na cvičení o 10 minut později. Honit dítko po tělocvičně. Zpívat dětské písničky a hopsat bez jakékoliv zainteresovanosti dítka. Vydat se do obchodu nakoupit nový a suchý toaletní papír. Po cestě z obchodu táhnout řvoucí dítko v náručí.  Uvelebit se doma. Dvacet minut se snažit přebalit dítko.  Stavět komín z kostek, bourat komín z kostek, stavět komín z kostek. Vyndat dítko zpod psacího stolu, kde se mu zasekla hlava. Vyndat hopík z myčky na nádobí. Pustit myčku na nádobí. Vypnout myčku na nádobí a vyndat z ní myš k počítači. Opět zapnout myčku. Dát dítku svačinku. Druhou svačinku. Třetí svačinku. Usoudit, že dítko nechce svačinku. Stavět komín z kostek. Utlumit řev dítka čtvrtou svačinkou. Hrát na xylofon. Odtáhnout dítko olizující kolečka od kočárku. Stavět komín z kostek, bourat komín z kostek. Odtáhnout dítko olizující boty. Uvařit večeři – nekompromisně jen jednu varianatu. Nechat dítko, aby se samo navečeřelo. Dojít pro štafle a seškrábat jídlo ze stropu. Nechat dítko 45 minut odmočit ve vaně. Vypustit kalnou, neprůhlednou vodu a vyndat z něj opět čisté dítko. Obléknout dítko. Odtáhnout dítko olizující kolečka od kočárku. Převléknout dítko do druhého pyžámka, na kterém nejsou stopy bahna. Políbit dítko.

Uspat dítko. Zavřít dveře od ložnice, udělat tři kroky a jít znovu uspávat dítko. Příští dvě hodiny s pravidelnou frekvencí deset minut uspávat opakovaně se budící dítko. Dát si víno. Dvě vína. Dobrou noc.

Nespavec

Tak nám včera dítko usnulo pěkně spořádaně – po večeři, koupačce, večerníčku a čištění zoubků ulehlo do peřin a spalo. V sedum hodin večer. Spokojeně jsme se navečeřeli, vínko popili a těšili se, jaký budeme mít klidný a dlouhý večer. Ve 21.37 se dítko přetočilo na bok, při tom zlehka kníklo. Vypadl mu dudlík. Chtě nechtě jsme mu ho nacpali zpátky do pusinky a za chvilku se z ložnice začalo opět ozývat klidné oddychování. Uf uf. Ve 21.39 kníklo znovu. No spíš pořádně zařvalo. Dudlík demonstrativně hodilo pod postel, pusu mělo zvlněnou do sinusoidy a nás začala přepadat obava, že náš dlouhý volný večer nebude asi zas až tak dlouhý. Dudlík jsme vylovili, dítko ho ale vyplivlo znovu, pro jistotu ještě hlouběji pod postel – asi aby nám déle trvalo ho vyndat a ono tak mělo více času na to ukázat nám, v jakých tóninách umí řvát. Ano, rozsah má opravdu obdivuhodný.
Jelikož jsem přibližně po 360 probdělých nocích usoudila, že je načase udělat přítrž nočnímu kojení, zkusila jsem na dítko praktikovat metodu pevného objetí jako prostředek k jeho uklidnění. Nepochopitelným způsobem ale natáhlo ruce a nohy tak, že vypadalo jako mořská hvězdice a nebylo ani při nejlepší vůli možné ho jakkoliv láskyplně přivinout. Po 360 probdělých nocích ale dítko moc dobře ví, kde mám výstřih a znalecky se mi sápalo po knoflíčkách na noční košili.
Po čtyřiceti minutách jsem boj vzdala s vidinou toho, že dítko po kojení opět roztomile usne v postýlce přikryté roztomilou novou přikrývkou s obláčky.
Naprosto neroztomile se ale rozeřvalo ještě víc. Obláčky neobláčky, deku ze sebe servalo a začalo jí mezi špršlíkama tlačit z postýlky ven.
Usoudili jsme, že je na čase zkusit uspat dítě v nosítku. To zabere skoro vždycky – do šesti minut dítko spí. Vyžadovalo to ale více sil, než byl každý z nás v tuhle pokročilou hodinu ochotný investovat – vstát z postele, dojít pro nosítko, zapnout nosítko, aplikovat dítě (stále ve tvaru hvězdice) do nosítka a uchlácholit. Dali jsme si kámen nůžky papír – kdo prohraje, jde nosit. Byli jsme ale tak vyčerpaní, že jsme byli schopni oba dát jen ,,kámen“, takže byla asi 13x remíza. Po čtrnácté to Janek vzdal, zmohl se na ,,nůžky“ a jako ten, kdo prohrál, odešel pro nosítko. Statečný to muž.
Šest předpokládaných minut se protáhlo na šedesát tři minut. Blížila se hodina po půlnoci, sousedi už nejspíš radši někam emigrovali a trochu jsem jim to záviděla.
,,Tak si půjdeš hrát, no,“ rezignovali jsme a roztáhli jsme v obýváku gauč. Lehli jsme si a nechali dítko volně si hrát na koberci. Bylo v plné síle. Dřevěných kostiček si sice nevšimlo už asi tři týdny, zrovna ho ale popadla velká touha kostičky vyndat a začít s nima tlouct do komody. Když mu to přišlo nudné, začalo mlátit do topení. Sousedi, kteří do teď ještě neemigrovali, už začali balit kufry.
Pak jsme asi oba na chvilku usnuli. Po skvostných třech minutách nečekaného zoufalého spánku nás ale probudilo dítko, když začalo tlouct lžící do kovové židle.
Situace se začala stávat neúnosnou. S Jankem už jsme byli oba dva brunátní až na zadku, stále jsme se ale snažili vystupovat jako absolutně vyrovnané autority.
Po čtyřech a půl hodinách nelítostného boje s nespícím batoletem jsme mu dali do ruky ovocnou tyčinku, posadili do postýlky a nechali vegetit. Nic jiného nás už nenapadlo.
Tyčinku snědlo, tedy ze 30 %. Zbylých 70 % jsem ráno odlupovala z prostěradla a vyklepávala z pyžámka. Ale co je nejdůležitější – usnulo.
Blíží se večeře, tak uvidíme, co nám dnešní noc přinese. Doufám, že se zítra po další stěhovací vlně neprobudíme v opuštěném paneláku.

Křup!

Začalo to před pár měsíci. S Jankem jsme usoudili, že Verďa je už dost velká na to, aby ochutnala nějaké ,,opravdové“ jídlo, a tak jsme jí koupili kukuřičné křupky. Nevinnou nafouknutou kukuřičnou krupici. Jenže…
Nafouknutá kukuřičná krupice ve spojení s dětskými slinami vytvoří naprosto neidentifikovatelnou amorfní hmotu, která se nalepí úplně všude – i tam, kde byste jí vůbec nečekali. To, že jí má dítě nalepenou v obočí nebo za krkem vás po čase nechá naprosto klidnými. Olepený kočárek také brzy přestanete řešit. Dokonce i to, že z dítěte nemůžete sundat tričko, protože kukuřičná hmota funguje lépe než vteřinové lepidlo. Takové situace se stanou naprosto běžnou součástí každodenního života. Když dítě začne lézt, situace se několikanásobně zhorší. Sedmnáctkrát denně jsem přilepená k podlaze, olepené křupky vyndavám z myčky, šuplíků, bot a každý večer je zednickou špachtlí loupu ze zdí. Drolím si je z vlasů, z oblečení a vyndavám z uší. Jsou všude.
Dala jsem tomu útrum a křupky už několik měsíců nekupuju. Naše Verďa si ale – asi po vzoru veverek – udělala nějaké tajné zásoby a stejně odněkud vždycky nějakou vytáhne. Asi to tušila a začala jednat ještě v době, kdy byly křupky u nás dostatkové zboží. Hlavně, že si umí poradit. Třeba z ní jednou bude dobrá krizová manažerka.
No, tak já jdu odtrhat ponožky z podlahy a oškrábat zeď v chodbě – když se mi teda povede přeprat křupku, která mi přilepila kalhoty k židli. Mějte fajn den!

Pro silné žaludky :-)

      Znáte to – ty fotky miminek v čisťounkých dupačkách, s tvářičkama jako broskvičky a s výrazem naprosté blaženosti a naplněnosti. Jo, taky takových pár máme.

Jenže i mimina mají svoje temné stránky, které s čistotou a vyvoněností nemají vůbec, ale opravdu vůbec nic společného.

     Třeba bobky – ty dovedou vzbudit neuvěřitelný zájem každého batolete. I toho našeho, které asi nejspíš bude sochař. Skvěle mu totiž jde vytvářet aranžmá z bobků a chrastítek. Velice estetické, věru. Stačí nechat dítě chvíli bez pleny mezi hračkama a ono hned začne projevovat své výtvarné nadání. To víte, takové výměšky dovedou vzbudit dětskou pozornost. Vzpomínám na dovolenou s našimi přáteli, jejichž tehdy roční syn honil po podlaze v chatce bobek pokličkou od hrnce. Děti jsou vynalézavé.

     Dítko taky občas blinká. A pak všechno, co vyblinká, s obrovskou soustředěností rozpatlá po naší dubové dřevěné podlaze. Joo, kdyby to tak viděl Janek – už od prvních týdnů těhotenství má strach z toho, až nám jí dítko počmárá fixama. No, kdyby viděl, co už stačilo s podlahou udělat, asi by z fixů přestal mít obavu.

     A o tom bordýlku, které dítko umí udělat při jídle, sem ani psát nebudu. Utírání všeho (podlahy, zdí a nábytku) od naplivané zeleniny je náš denní chléb. Jednou jsem se lekla, jakou má to naše dítko velkou rýmu, načež jsem zjistila, to není rýma, ale jenom rozmixovaná cuketa v nose.

     No co – stejně si myslím, že každé dítě, které nemá nikde na těle zaschlý kus jídla, jako by snad ani nebylo dítětem.

Mýdlu zdar 😊.

Když spěchám

Znáte to, že jo. Musíte být za 25 minut někde, kam cesta trvá 40 minut. Jste plní optimismu, že když ,,kopnete do vrtule“, tak to dáte za půl hoďky. Jenže:

1)      To by se vám nesměly kšíry kočárku zamotat do šílenýho klubka plnýho pásků a přezek. Mě se zamotaly. Zoufale jsem je rozmotávala v autobuse. Byla jsem příšerně vytočená, ale snažila jsem se působit naprosto vyrovnaně a sebevědomě. Moje seběvědomí bylo ale tak neuvěřitelně nízko, že jsem úplně zapomněla na to, že nějaké mám. Zatímco se mi ostatní pasažéři v mhd hlasitě smáli, já si vybírala madlo, na kterém se na těch pekelných kšírách, co vypadají jako Santa Klausovy kšandy, oběsím.

2)      To byste si nesměli – pokud jedete s kočárkem – vybrat stanici metra, ve které je bezbariérový přístup zajištěn plošinou pro vozíčkáře místo výtahu. Plošina jela rychlostí ,,nastup v dubnu, vystup v říjnu“. Ujely mi tři metra a předběhl mě dědoušek o berlích.

3)      To by nesmělo pršet. Teda lejt. O deset minut mě zdrželo jenom to, než jsem obešla parkoviště, které vypadalo jako bazén.

4)      To byste nesměli na eskalátorech poztrácet nákup, který vezete v košíku pod kočárkem. Všechno jsem dole sebírala. Až na květák. A jestli ho někdo nesnědl, tak tam leží dodnes.

5)      To byste nesměli ve spěchu na tramvajové zastávce narazit kočárkem do davu cizinců a následně se jim ve třech jazycích omlouvat. Možná bych to ve výsledku zvládla i francouzsky, ale jediná fráze, kterou jsem si ve francouzštině jistá, je : ,,Mám bratra. On je malý.“. Nepoužila jsem jí, už jenom proto, že nemám bratra.

6)      To byste se nesměli sedumkrát vracet domů, jestli jste vypli žehličku. Pak byste prostě měli na všechno času dost.

Už je to tady

     Myslela jsem si, že budu odolná. Že budu uvědomělá matka a že se mi taková věc nemůže nikdy stát. Ale přišlo to dřív, než jsem čekala. Ano, i u nás – už i u nás bydlí obří plastová věc s čudlíkama, které věrně simulují zvuky zvířat a parodují známe melodie.
      Bohužel mám stále ty základní a povrchní potřeby jako uvařit si čaj nebo otevřít dveře pošťákovi. Naše dítko tyto potřeby občas absolutně ignoruje a nekompromisně se mi věší za kotník, sotva se někam pohnu. Zvolila jsem tedy taktiku ,,made-in-chiňácký“ hračky, která dovede alespoň na dobu nezbytně nutnou odpoutat pozornost ratolesti.
      Jakmile jsem hračku vybalila a zmáčkla první čudlík, naježily se mi všechny vlasy a začala jsem tušit, že toto byl opravdu odvážný krok. ,,Aspoň se naučí, jak dělají zvířatka,“ omlouvala jsem digitální pokusy o bučení krávy nebo pípání kuřete (je to na tom obrázku vlastně vůbec kuře?). Dítko samozřejmě velice (převelice) rychle pochopilo, o co tady kráčí a vesele svýma baculatýma zaťatýma pěstičkama začalo mlátit do kláves.
      A tak velmi rychle došlo na fázi číslo jedna: vezmi izolepu a přelep reprák, ať to tolik nehuláká. Jenže co je ještě víc zajímavé, než nevkusně blikající tlačítka na nevkusně vypadající hračce? Izolepa. Lepící páska nalepená přes reprák vzbuzovala v dítku opravdu nevídaný zájem, takže neměla šanci zůstat tam, kam jsem jí nalepila.
      Došlo tedy na fázi číslo dva: posuň tlačítko do polohy Off. Dobrý pokus, kdyby ho ovšem nevinná dětská ruka naprosto zkušeně neposunula zpět do polohy On. Nechápu.
      Fáze číslo tři: vyndej baterky. Sedmiměsíčnímu dítěti můžete klidně třikrát za sebou odvyprávět dokonale promyšlený příběh o tom, jak se hračka sama od sebe rozbila. I když umí hbitě posunout tlačítko do plohy On, tohle ještě nepochopí. Chce, aby to hrálo – to je všechno. Tam začínají i konči veškeré jeho potřeby a je ochotné toho všemožnými způsoby docílit. A tak si vzalo na pomoc dřevěné chřístátko, koupené v souladu se zásadami montessori pedagogiky, a začalo s ním zběsile tlouct do barevného plastu.
      A tak pykám za svoje ujeté nápady. Ode dneška nám smí domů jenom hračky z molitanu.

Martina a přísavka

      Minulou neděli nás čekala dlouhá cesta autem. Venku už svítilo sluníčko a ani dvouměsíční špína na okýnkách našeho auta neodfiltrovala sluneční paprsky tak dobře, aby neobtěžovaly našeho kojence ve spokojeném spánku. Rozhodla jsem se tedy aplikovat sluneční clony na obě zadní okýnka. Začala jsem na straně u dítka. Clonu jsem naprosto bezelstně a neohroženě pomocí dvou přísavek přilepila na okno a těšila jsem se z toho, jak má miminko stín a může spokojeně chrupkat. Než jsem ale stihla nalepit clonu i na druhé okýnko, první clona se sesunula. Zatím ještě v klidu jsem jí tedy znovu přilepila, přičemž se sesunula druhá clona. Nenechala jsem se tím rozhodit. Přísavky jsou nové a prostě se potřebujou trochu zajet. Tudíž jsem příštích 30 kilometrů nedělala nic jiného, než že jsem střídavě přilepovala stínítka na levém a pravém okýnku. Už po 19 kilometrech jsem se začala trochu zahřívat, nervozita stoupala a trpělivost klesala. Po každém opětovném odlepení přísavky jsem počítala do deseti ve snaze se uklidnit.
…tři, čtyři, pět, šest, sedum….
      Bohužel tahle metoda u mě přestala velmi brzo fungovat. Jednou jsem musela napočítat až do 93, než jsem byla schopná podívat se přísavce do očí a znova jí přilepit.
Janek už byl ze mě trochu v křeči a neustále opakoval, že je potřeba na přísavku plivnout. Do toho jsem se teda dvakrát nehrnula, tak jsem mu stínítko podala. Ať ukáže, co v něm je. Plivnul na přísavku, přičemž poplival sebe, přední sklo i řadicí páku. Naivně jsem poplivanou přísavku přilepila na okno, ta se samozřejmě pod proudem slin, které z ní ještě tekly, svezla líně až na sedačku.
…stotřicetsedum, stotřicetosum, stotřicetdevět….
      Poplivanou přísavku jsem otřela Jankovi o svetr. Dalších 30 kilometrů jsem hluboce litovala, že jsem za takovou blbost byla ochotná zaplatit v obchodě 149 korun a plně jsem ignorovala další Jankovy rady, z nichž rada s plivancem patřila mezi ty inteligentnější.
      Vzdala jsem to. Do okýnka jsem místo aplikace clony přivřela plenku a dítěti to, podle mě, bylo úplně šumák. Spalo, i když na něj z okýnka kapaly sliny.
…dvatisícestopadesátčtyři, dvatisícestopadesátpět….