Novorozenec

     Janek se mi svěřil, že jako malý kluk si přál tamagoči, populární elektronickou hračku z 90. let, která – pro ty, kteří neví, o co jde – simuluje péči o domácího mazlíčka. Bylo mi moc líto, že ho nikdy neměl, tak jsem tento nedostatek dohnala miminem. To má prakticky stejné funkce a potřeby – jíst, spát a občas podrbat za uchem.
      Když jsme dorazili z porodnice domů, nastal hned první problém - asi jsem totiž předpokládala, že porodim mamuta, jelikož jsem doma neměla žádné oblečení, které by miminku sedělo. Nejmenší velikosti oblečení jsem tedy objednávala přes internet, jenže než oblečení přišlo, miminko z toho vyrostlo. Šatník jsme mu doplnili až přibližně za dva týdny po příchodu z porodnice a já ho tak nemusela hledat ztracené a zamotané v dupačkách pro půlroční dítě. Pyžámka mu byla dokonce tak velká, že se jednou probudilo s oběma nohama v jedné nohavici a vypadalo tudíž jako mořská panna. Poučení – děti se rodí opravdu malé, mamuťátko by se totiž do břicha nevešlo.
      Velmi mě překvapilo, že tak malé stvoření si umí posrandit takové části těla, o kterých jsem si dodnes myslela, že posrandit nejdou. Už aspoň víme, co znamená úsloví ,,bejt posranej až za ušima“. V podání našeho dítka dostalo velmi konkrétní podobu.
      Největší legrace pro nemluvně je samozřejmě vyměšovat zrovna ve chvíli, kdy nemá plenu, a to ideálně ze všech otvorů najednou a pokud možno vám přímo do klína nebo na čisté prostěradlo. Vzpomínka na rané týdny našeho miminka tak zůstane navždy vtištěna nejen v našich srdcích, ale i na naší matraci (chránič matrace je naprd).
      Velice rychle jsem pochopila, že malé dítě vidí svou maminku jako jeden velký pochodující prs. Ze začátku jsem měla pocit, že moje denní náplň je: kojení – odříhávání – převlíkání poblinkaného miminka – kojení – odříhávání - kojení – převlíkání posranděného prostěradla - odříhávání – kojení. Při kojení dítě umí vydávat vtipné zvuky – chvíli zní jako když hustíte vzduch do duše u kola, chvíli jako když lejete benzín do sekačky na trávu a občas i jako čerpadlo na vodu, co máme na chalupě.
      Mateřství celkem zvládám v psychické kondici. Ovšem do té doby, než začne miminko řvát na celý patro a Janek se ho snaží uklidnit tím, že mu pustí hracího hrocha, který vydává zvuky lesa. Mix zvuku žáby, bublajícího vodopádu a dítěte v amoku mi často nastiňuje, že hranice mezi psychickou vyrovnaností a totálním zhroucením je secsakramentsky tenká. No co, snad hrochovi brzo dojdou baterky!

Fobie

     Poslední čtyři roky mě provází dvě fobie. První fobie je fobie z vlasů. Mám z nich hrůzu. Nemám ráda vlasy na hlavě ani nikde jinde – třeba v hřebenu, v sítku umyvadle nebo na zemi v koupelně. Nerada se češu a vysloveně nesnáším, když se mi po umytí plácají mokré vlasy na krku. Brrr.

Moje druhá fobie je fobie z kadeřnic. Je to trochu kolizní, jelikož kadeřnice je potřeba k tomu, aby mi ty vlasy, ze kterých mám první fobii, ostříhala. Jenže to prostě nejde. Stačí mi jen zaslechnout fén nebo ucítit tužidlo a už začínám vykazovat mírné známky záchvatu. O cvakání nůžek ani nemluvím, to už je skoro na sedativa.

     Tahle situace mě nutí přibližně čtyřikrát do roka si domů pozvat nějakého odvážlivce, který je ochotný vzít zastřihovač a ostřihat mi vlasy na 2 centimetry. Ovšem málokdo je tak odvážný, aby mi – nepřekonatelné puntičkářce, kritičce a náročné osobě – vjel holicím strojkem do vlasů. Skončilo to teda u mojí ségry. Ta mi pravidelně jednou za čtvrt roku vlasy zkracuje – ne snad proto, že by se jí kdovíjak chtělo, ale nejspíš proto, že jí k tomu zavazuje náš příbuzenský vztah a taky to, že jsem za ní asi dvakrát napsala slohovou práci do školy. Ale je šikovná. Jenom jednou za celé ty roky mi ostřihala ofinu až za ucho, takže jsem vypadala jako magor. Jinak jsem ale se všema kadeřnickýma seancema spokojená a doufám, že jí v nejbližších letech nedojde, že dluh za slohové práce už dávno splatila.

     Já se stejnou pravidelností stříhám Janka. Už to mám nacvičené a ostřihat mu hlavu mi trvá přibližně 4 minuty. Jemu se ale i toto zdá moc dlouhé a stihne během toho 7x heknout, 5x se zašklebit, 8x použít nějakou nemístnou poznámku a 3x si odfrknout. Pokaždé je z něj cítit lehká tenze. To má nejspíš původ v tom, jak jsem ho před třemi lety o Velikonocích ostřihala zastřihovačem s nástavcem na 1,8 centimetru, pak jsem si od něj na moment odskočila a při návratu jsem si všimla mírného nedostatku, který jsem chtěla opravit. Vzala jsem Jankovi strojek z rukou a bezmyšlenkovitě jsem mu vjela za ucho. Smůla ale byla v tom, že on mezitím stihl sundat nástavec, jelikož si myslel, že jsem už skončila a já mu tak vyholila za uchem docela slušnou plešku. Lehce jsem ztuhla. Asi tak setinu nanosekundy jsem pod vlivem šoku koketovala s myšlenkou, že mu to neřeknu, že to určitě přehlídne. Pak mi ale došly dvě základní věci a to 1) že je dostatečně inteligentní na to, aby si všiml, že má na hlavě vyholenej pruh a že 2) ten nástavec sundal on sám, takže mu to asi docvakne. Nezbývalo tedy nic jiného, než mu hlavu oholit celou – což nezní moc tragicky, ale on má hlavu děsně šišatou a na lebce má tři pigmentové skvrny. No co si budem povídat – jako Vin Diesel teda rozhodně nevypadal.

     Jednou jsem si zlehka přistřihla ofinu sama nůžkama na nehty. Vlasy jsem spláchla, ale zapomněla jsem vyklepnout sítko v umyvadle. Za deset minut vyšel Janek z koupelny, mezi prstama měl chuchvalec mých odstřihnutých vlasů a naprosto vážně (a vyčítavě, že jsem to po sobě zapomněla uklidit) se mě zeptal: ,,Ty sis trhala obočí?“

     Ano, přesně takhle to totiž vypadá, když si vytrhá obočí kříženec Yettiho a vlkodlaka.

Rybičky

Taťka býval nadšený akvarista a rukama mu prošlo skoro všechno – od vodních šneků, kteří se množili rychlostí blesku až po krunýřovce, kteří měli divnou barvu a divný výraz a beztak oni můžou za mou dnešní úděsnou fobii z ryb. Když olizovali kamení na dně akvária – no dobrý, ale jakmile se přicucli na sklo a já jim tak viděla až do žaludku, vždycky jsem se z toho osypala.

Jednou si akvarista donesl domů piraně. Když si začali vzájemně ohlodávat ploutve a břicha, pochopil taťka, že tudy cesta nevede a začal je přikrmovat žížalama. To spočívalo v tom, že jakmile se venku rozpršelo, dostali jsme se ségrou každá do ruky kyblík a museli jsme lítat v dešti po cestě a sbírat dešťovky pro amazonský dravce. Pak se stejně asi navzájem sežrali, moje vzpomínky na ně jsou mlhavé a většinou si při vzpomínce na ně vybavím stejně jenom holinky a pláštěnku.

Pak si pořídil skaláry. Klasika. Nevyžadovaly žížaly, nýbrž jim stačily jen nitěnky, kterých jsme měli plný mrazák. Ty se jim ale brzo přejedly, a tak sežraly i hejno čerstvě vylíhnutých neonek, které taťkovi dovezl jako velký akvaristický úspěch můj tehdy asi šestiletý bratránek. Slavnostně stál pod akvárkem a sledoval, jak jeho strejda akvarista vypouští ze zavařovačky neonky ke skalárám do akvária. Pak už byli jen svědkem velké neonové hostiny. Oči se mu, chudákovi, podlily slzami a pusa zvlnila do sinusoidy. Byl smutný, skaláry naopak velmi veselé.

Jeden čas v akvárku plavala i rybička simulantka. Jednou si takhle lehla na bok na teploměr a ležela. Koukala jsem na ní a bylo mi natuty jasný, že je po ní. Jak jsem zmínila, nemám ráda ryby a už vůbec ne leklé ryby. Byla jsem tak donucena zavolat své statečnější ségře, že jí musí přijet vylovit. Naštěstí v tu chvíli byla blízko a už za čtyři minuty šťouchala do rybičky násadkou od síťky. Rybička zavrtěla ocasní ploutví a začala plavat po akvárku. Očividně si jen dala šlofíka. Když jsem šla pochvíli kolem akvárka, rybička si opět hověla na pravém boku na teploměru. O co jí tehdy šlo, to dodnes nechápu.

I když mám z dětství a rané dospělosti jisté akvaristické základy, rybičky doma s Jankem nemáme. Jedinou naší zvířenu momentálně tvoří mšice na muškátech, můra za žaluzií v ložnici a jeden potravinový mol, který už třetí den sedí v předsíni nad dveřma a nikdo z nás dvou se stále nemá k tomu ho lapit a zlikvidovat. Já vím, je to nuda. Proto se těšíme na září, až se nám tu zase vyrojí octomilky. To tu bude hned veselejc!

Já versus bílé spotřebiče

Mám doma úžasného muže. Je nadprůměrně inteligentní, vyzná se v přírodních vědách, statistice a politice, umí výborně anglicky i na vědecké úrovni, je tolerantní, obětavý, chápající a chápavý. Kromě hlavou umí pracovat i rukama, dovede zorat pole traktorem a je to zkušený zemědělec. Vaří a uklízí po sobě, někdy i po mně. Nechrápe. Je velmi trpělivý a nic pro něj není překážkou. Skvěle řídí a nenadává při tom. Pravidelně se holí, stříhá si nehty a rozhodně nikde nenechává povalovat ponožky. Rozumí si s počítačem a ostatními zařízeními s velkým množstvím tlačítek a čudlíku. Muž snů, výstavní exemplář.

Má ale jednu vadu, která způsobuje časté kolize v našem harmonickém soužití - vášnivě rád pouští pračku a myčku. Totálně to žere. Dost často si připadám méněcenná a to jenom proto, že nemám otáčivý buben, výkonné trysky nebo košík na příbory. Ani nemluvím o tom, že do mě není kam nasypat regenerační sůl a nemám program na vyváření kapesníků.

Jakmile něco složím do myčky, on to zákonitě přeskládá. Hrozně rád strká do myčky hlavu, kontroluje trysky a čistí filtr. Čtyřikrát týdně zmiňuje, že nechápe, jak mohl bez myčky kdy žít (o mě to zatím neřekl ani jednou). Já mezitím nechápu, jak můžu žít s myčkou. Ten konkurenční boj je krvavý, nekonečný a často nevyrovnaný (ve prospěch spotřebiče).

Ovšem mým větším soupeřem je pračka. Asi že jí máme déle a on si k ní zvládl vypěstovat pevnější a vroucnější vztah než doposud k myčce. Plnit prádlo do pračky musím tiše, nejlépe po tmě, aby mě neviděl. Jakmile mě jenom očkem zahlédne nebo uslyší, jak zavírám prací gel, už mi dejchá na krk a bedlivě sleduje, jak nastavuju prací program a jestli jsem to náhodou nepřehnala s aviváží. Krize nastává v okamžiku, kdy zvolím jiný program, než je můj pračkofil zvyklý. Okamžitě běží do komody pro návod k obsluze a pečlivě studuje, na jakou teplotu budu prát a jestli náhodou neperu bavlnu v programu na syntetiku. Po každém praní se mě ptá, jestli jsem vypla vodu a vypojila pračku ze zásuvky. I když odpovím, že ano, stejně to jde zkontrolovat. V této fázi mu většinou hodím koš plný mokrého prádla na nohu a na tu druhou mu dupnu.

Jak si vždy odpočinu, když pračkofil na tři dny odjede pryč. To si na pračce navolím naprosto nevyhovující program, předávkuju prací prášek a ždímání nastavím na nejvyšší počet otáček (i když to ,,přece venku uschne samo“). Na pračku pak vypláznu jazyk a užívám si ty nepřekonatelné chvíle svobody. Takové moje malé domácí rebelství…

Televize

Už je to téměř rok, co jsme polevili ze svých striktních zásad a pořídili si domů televizi. Tu bedýnku hříchu, která bere lidem duši, ideály, vlastní úsudek a zanechává v nich otisk amerických sitcomů, nekonečných seriálů a vulgárních realityshow.

Téměř okamžitě jsme měli s televizí problém, jelikož špatně chytala signál. Janek koupil anténu a postavil jí nahoru na knihovnu, odkud mi nemilosrdně odstranil všechny květináče s kytkama a podrobně mi vysvětlil, na jakou vzdálenost k anténě se můžu přiblížit já, květináč nebo cokoliv jiného. Pravidla byla dost přísná, ale naučila jsem se je respektovat. Byla mi přidělena i zvláštní poloha na pohovce, ve kterém jsem měla dovoleno sedět, abych nerušila signál. Běda, pokud jsem pokrčila nohu. Televize okamžitě začala zrnit a Janek pěnit. ,,To nemůžeš!“ upozorňoval mě nevrle a vždycky mě brnknul do kolene, ať koukám nohu zase rychle natáhnout.

                Po několika měsících soužití se zrnící televizí a nefunkční anténou jsme se rozhodli přivést si do bytu signál kabelem. Janek se vypravil za poskytovatelem internetu, zda by bylo možné náš tarif rozšířit i o televizi, načež mu slečna nabídla balíček šesti pornokanálů a poslala ho domů, protože nic víc nevěděla.

                Nevzdali jsme to a došli jsme si na jinou pobočku. Paní, která měla pobočku na starost, si posadila Janka ke svému stolku a mě odsunula do křesla schovaného za fíkusem, který se snažil z malinké komůrky v obchodním centru udělat přívětivý koutek. Vysvětlili jsme jí náš problém a ona se pustila do díla. ,,Mohu Vám nabídnout naší rozšířenou nabídku 170 programů, s internetem by vás to stálo jen 899 Kč.“ Janek se nedal:  ,,Děkuji, my máme zájem jen o základní nabídku programů, že jo, Marťo!“ Souhlasně jsem za fíkusem kývla. ,,Aha, aha – takže žádné dokumenty, filmy, sport, pohádky ani zahraniční zpravodajství?“ zpřísnila paní tón. Janek se nervózně ušklíbnul. ,,Ne, my máme zájem jen o základní nabídku programů, že jo, Marťo!“ Opět jsem za fíkusem souhlasně kývla. Paní se vyklonila, aby na mě viděla a zkontrolovala si, jestli opravdu souhlasím s tím, že budeme mít jen 50 programů. ,,No dobře, ani žádné filmy, jo?“ nevěřila a zeptala se potřetí. ,,Ne, opravdu jen tu základní nabídku,“ opakoval Janek a paní zjistila, že tady jí asi pšenka nepokvete a začala sepisovat smlouvu.

                Pak někam dlouho telefonovala a Janek mě pod stolem kopal do kotníku a nutil mě krást karamelky, které ležely v mističce pod fíkusem. Když paní přestala telefonovat s centrálou, začala nám nabízet televizi do tabletu či chytrého telefonu. Tentokrát se soustředila na mě. Nadzvedla tři větve fíkusu, přičemž mě načapala, jak si cpu do kapsy sedmou karamelku  a povídá: ,,Televize v tabletu je velmi praktická.“ ,,To jistě ano, ale my jsme konzervativní.“ odpověděla jsem. ,,No to já taky, ale když přijedu na chalupu, tak si moji sousedi hned půjčují tablet, koukají na něm na sportovní záznamy a pak mi za to nosí buchty a koláče!“ Začala jsem se smát, naštěstí mi jedna větev stále zakrývala obličej, tak to nebylo vidět.

                Odešli jsme opravdu jen se smlouvou na základní nabídku programů. Je jich tam padesát, ale použitelné jsou asi tak čtyři. Karamelky chutnaly hrozně – měly hořkou příchuť televizního a internetového byznysu. Ale co – aspoň si budu moct na naší pohovce konečně i lehnout!

Jak je to doopravdy

Ideální den
- vzbudím se dvě minuty před zazvoněním budíku, jsem vyspalá, čilá a příjemná
- k snídani si uvařím ovesnou kaši s mandlovým máslem a dobrý zelený čaj
- pustím si inspirativní hudbu, abych byla celý den pěkně vyklidněná
- 30 minut šlapu na rotopedu a dám si sprchu
- obleču se a můj outfit skvěle koresponduje s počasím, náladou a mojí barevnou typologií
- do práce jdu s předstihem, v průchodu k metru voní růže a čerstvě rozkvetlé hyacinty z místního květinářství
- v práci vše klape, tak jak potřebuji – funguje internet, pokladna i všichni brigádníci
- poobědvám něco teplého a zdravého
- z práce jdu ve 3 hodiny, v obchodě nakoupím několik kilo zeleniny a ovoce a pak jdeme na ozdravnou antistresovou procházku do lesa
- k večeři je losos s bulgurem a špenátovým salátem, k tomu popíjíme domácí ledový čaj
- večer si čtu v posteli, v půl desáté zavřu knihu a usnu

Klasický den
- po zazvonění budíku pracně otevřu nejprve levé oko. Než stihnu otevřít to pravé, levé se mi zase zavře. Veškerá snaha o probuzení je tak naprosto v háji.
- snídám koláč během přesunu z ložnice do koupelny, přičemž nadrobím po celém bytě
- pustím si zprávy na komerční televizi. První z nich se jmenuje ,,Nadržený a zadržený“ (vůbec nejsem vyklidněná)
- rotoped?
- obleču si punčocháče s dírou, čehož si všimnu až v práci
- do práce vyrazím s mírným zpožděním, v průchodu k metru jsou cítit jen grilovaná kuřata a místní opilec
- po příchodu do práce spustím alarm, který řve na celé sídliště. Nefunguje internet a nesvítí lednice.
- poobědvám datlovou tyčinku s banánem. A čokoládu.
- z práce jdu v šest večer, v obchodě stihnu koupit akorát toaleťák a poslední oschlou okurku
- k večeři je polívka, do které místo sladké papriky nasypu chilli. Zapíjíme to pivem, jinak by nám shořela pusa.
- usnu u televize. Jsem kulturní barbar.

Pokrok nezastavíš

     V metru jsem si sedla proti staršímu pánovi v manšestrových kalhotách a staromódní čepici s kšiltem. V uších měl sluchátka a v rukou držel tablet. Měl tlusté těžkopádné prsty, ale po obrazovce tabletu s nimi tančil s neuvěřitelnou lehkostí. Vzpomněla jsem si sama na sebe, když se mi do rukou dostane tablet – nejdřív mi ho musí někdo zapnout, pak mi ho někdo vzít, abych s ním vzteky nepraštila o zeď a pak mě někdo uklidnit, jelikož při komunikaci s těmito chytrými zařízeními mi nebezpečně stoupá tlak, praskají mi žilky v očích a dostávám třes do pravé nohy. Přijde mi, že veškerá dotyková zařízení jsou proti mým dotykům absolutně imunní, a i když opakovaně poklepávám na obrazovku (a ještě se snažím se zařízením slovně domluvit a diplomaticky mu to vysvětlit), nereagují nebo reagují absolutně nevypočitatelně. Při použití chytrého telefonu se ztrácím. Místo vytočení telefonního čísla většinou vyfotím tramvaj nebo regál v obchodě, když máme něco vyfotit, tak telefon vypnu a když mám telefon vypnout, tak ho celý zablokuji a nejde s ním dělat vůbec nic. Což je pro mě vlastně asi ten nejbezpečnější stav. Jsem hodně pozadu, protože většina malých dětí v mém okolí ovládá dotykový telefon tak hbitě, že to absolutně nestíhám sledovat. Průměrný věk, kdy si dítě umí spustit video na telefon je asi čtrnáct měsíců, v osmnácti měsících už to mnohé dovedou neznalým dospělákům i vysvětlit.
      Vrchol překonání sebe sama je pro mě koupit si jízdenku v automatu, vytisknout si pořadové číslo na poště, vybrat peníze z bankomatu, a když se dobře vyspím, dovedu se přihlásit i do internetového bankovnictví. Všechna zařízení technického pokroku jsou pro mě španělskou vesnicí. Jen mám trochu hrůzu z toho, že se do té vesnice budu muset taky jednou nastěhovat. Doba mě dávno předběhla a svým tempem už jí asi nedoženu. Potřebuju k tomu chytrý telefon, chytrý tablet, chytrou televizi a chytrou rychlovarnou konvici. Prostě všechno, co je chytřejší než já. Vlastně asi než my všichni dohromady.
      Tak doufám, že ještě chvilku přežiju s mým předpotopním telefonem s tlačítky. Cítím se s ním bezpečně a nemám pocit, že by mě nikterak ohrožoval. Doufám, že až přijde ten čas, kdy budu muset dobu doběhnout, budu stejně tak dobrá jako o čtyřicet let starší pán v metru nebo o dvacet pět let mladší pacholata. Držte mi palce!

U zubaře

    K zubaři chodím s respektem. Nemám totiž moc v oblibě cizí ruce ve vlastní puse. Chápu, že je to nutnost, a tak se tam občas zajdu podívat, abych zjisila, jestli už mi rostou moudráky nebo jestli si nějakej červík, kterej bydlí v čokoládě, nedělá z mýho zubu přechodné bydliště.
    Posadila jsem se na lavičku před dveřmi ortodontisty, který s mojí zubařkou sdílí čekárnu. Sotva jsem dosedla, vylezla z ordinace sestřička a tlačila před sebou asi šestiletou holčičku, z jejíž otráveného výrazu bylo možné zřetelně odvodit, že měla na odpoledne teda trochu lepší plány. Sestřička otevřela vedlejší dveře do komory s rentgenem, holčičku tam zastrčila, nastavila rentgen a povídá: ,,Táák, tady do toho se zakousni, todle ti objede hlavu a než napočítáš do třiceti, tak to bude hotový.“ Pak pustila rentgen a vylezla ven. Za dvě vteřiny po ní vyběhla břečící holčička a vzlykala: ,,Béé, béé, já neumim do třicetiii!!“ a schovala se na záchod.
    Pak se přihnala paní, které vypadl umělý zub, když jedla rizoto. Všechny nás předběhla. Z ordinace odcházela po půl hodině, což rozzuřilo pána vedle mě a začal se s ní hádat. Do toho bouchala maminka vyděšené holčičky na dveře od záchodu a slibovala jí větrník a kakao v cukrárně. V čekárně začal panovat trochu chaos. U recepce se objevil další muž, který si chtěl koupit mezizubní kartáček, ale nevěděl, jakou velikost. Začal na recepční a na sestřičku cenit zuby, aby zhodnotily míru rozlezlosti jeho chrupu a něco mu prodaly. Do fronty se následně postavila maminka s pubertálním synem, který si prý – jen tak z hecu – strčil do fixních rovnátek kancelářskou svorku a nějak nejde ven. Syn se tvářil, že to má na háku a že je uplně v poho, ale ta svorka mezi zubama mu trochu ubírala na inteligenčním kvocientu. Vypadal dost směšně, musela jsem se smát do šály.
    Vrchol programu nastal v okamžiku, kdy se zjevila paní s čtyřletýma dvojčatama. Jedno z dvojčat si okamžitě začalo malovat (po zdi) a druhé z dvojčat se nepozorovaně vkradlo do kartotéky, kde ukradlo dvě složky. Takové malé peklo na zemi.
    Holčička ze záchoda vylezla, až když maminka přihodila k větrníku ještě pendrek a pexeso s Hello Kitty. Kartotéku paní recepční zkompletovala, hned jak prodala pánovi mezizubní kartáček střední velikosti. Jak to dopadlo s kancelářskou svorkou v rovnátkách nemám tušení – škoda.
    Já jsem to přežila bez úhony. Moudráky mi nerostou a žádnej kaz nemam. Ještě aby – každou čokoládu totiž pečlivě prohlížim a ty, ve kterých bydlí zubní červíci, zásadně odmítám!