Novoroční předsevzetí pro puntíčkářku, workoholičku a striktně zásadovou osobu

1) být schopná odjet na víkend a nemít vytřenou podlahu v bytě

2) nechat dva dny válet na záchodě prázdnou roličku od toaletního papíru

3) neustlat jedno ráno polštáře podle velikosti

4) přečíst si knihu, která nesouvisí s výkonem povolání

5) nechat skvrnu od zubní pasty na umyvadle

6) zapomenout v autě obal od bonbonů a nechat ho tam válet tak dlouho, až vybledne

7) přijít někam o 20 minut později

8) koupit si aspoň 3 věci, o kterých vím, že je nebudu nikdy potřebovat

9) nechat cokoliv na poslední chvíli

10) přejít silnici mimo přechod

11) necenzurovat 78x fotky z dovolené

12) přispat si a jen tak se povalovat dlouho v posteli, třeba až do čtvrt na sedum

13) aspoň  17 minut denně nemyslet na práci

14) čistit si uši jenom 5-6x týdně

15) vyjít ven ve špinavých botách a tvářit se, že přesně takhle jsem to chtěla

16) 1x za rok zavolat do práce a říct, že dneska se mi teda vůbec nechce

17) umýt si vlasy šamponem, který neznám

Jsou to velké výzvy, ale myslim, že to dám :-).

Krásný nový rok!

Společenské hry

Ke společenským hrám jsem byla velice nakloněná v době, kdy frčelo Člověče, nezlob se, a kdy ve mně výhra v karetní hře Prší dovedla vzbudit neskutečný pocit euforie. Dnes je mi to víceméně jedno, společenské hry mě lehce nudí, a pokud mě má hra alespoň trochu naplnit, neměla by trvat déle než 59 minut.  Po hodině bezpodmínečně usínám. Což značně komplikuje hru i spoluhráčům, jelikož přes mou hlavu položenou na herní desce se těžko hází kostkou. Navíc jsem pak středem různých vtípků a většinou se v mezičase probudím s figurkou v uchu nebo kartou nalepenou na čele. Haha. 

Dost bezmocně si připadám, když hraju psí pexeso se svým sotva tříletým synovcem, který se jednou rukou dloube v nose a druhou obratně otáčí kartičky a vždycky se trefí.  Absolutně nerozumim tomu, jak si může pamatovat, na které kartičce je kokršpaněl či ten pes s holou zadnicí. Jakmile se NÁHODOU trefim já, zamává mi rukou před očima a se slovy ,,nenene“ kartičky otočí zpátky. Chvíli předstírá, že se soustředí , pak otočí tu dvojici, kterou mi ukradnul a přitom se tváří hrozně přešťastně a pyšně, jak je dobrej. Malý děti jsou teda pěkně vyčuraný.

Při hře šachy nepřítomně civim a absolutně netušim, o co ve hře kráčí. Občas šachy hraju s Jankem, i když nechápu pravidla – vše o co o šachách vím je to, že bílé figurky bojují proti černým figurkám a když někdo řekne ,,šach mat“, tak je konec a já můžu konečně začít dělat něco, co mě baví.

Moje dýchánky se společenskými hrami navíc značně komplikuje fakt, že těžko snáším prohru. Ne však tolik jako moje sestřenka, když byla malá. Při hře Černý Petr schovala kartu s Černým Petrem za polštář na gauči, protože nechtěla smrdět. I když každý tušil, odkud vítr vane, nikdo si netroufl sestřenku napomenout, jelikož se bál, že by ho pokousala. Moc dobře si tyto výstupy pamatuju. Při prohrách byla totiž lehce agresivní - buďto nás kousala do předloktí nebo ubíjela  svým stylem ,,kombajn“, což si můžete představit jako hodně rozzuřený kraul na suchu. Věřte mi, že v její blízkosti byste v té chvíli být nechtěli. Jednou mě taky táhla za culík po koberci přes celý obývák a několikrát mě štípla do stehna, ale nechci tady vytahovat staré křivdy. Vyřídím si to s ní osobně.

Ve hře Hrady mě nekompromisně porážela moje ségra, která se svými oblíbenými modrými figurkami obsazovala všechny stanoviště a já vždycky ostrouhala se zříceninou za dva body. Když jsem si již tradičně mezi hody lehce zdřímla, vzbudila jsem se často i bez té zříceniny, ze které mě vyhodila svým větším vojskem.

Hra Loupežníci mě děsila, vždycky jsem si vytáhla kartu s loupežníkem, který vypadal zfetovaně nebo měl bradavici. Bála jsem se jich. Ale tahle hra ve mně tak evokuje dětství, že na ní ráda vzpomínám (až na toho loupežníka v klobouku, ten byl opravdu děsnej).

Celé mé dětství a raná dospělost byly jednou velkou demotivující epizodou, která mě odradila od čehokoliv, k čemu se používala kostka nebo herní plán. Sotva jsem usnula, tak mě někdo vyhodil z domečku nebo pokousal. Přestalo mě to bavit. Dneska hraju hry na svým předpotopnim telefonu a jsem spokojená. Tam mě může porazit akorát tak ten mobil, a to mě tolik neponižuje. A navíc - mobil nekouše.

Co byste měli vědět o oslavě tříletého dítěte

1) Ne každé tříleté dítě musí být zákonitě příznivcem dortových fontán, které chrlí proud jisker až ke stropu a vytváří z poklidné oslavy excentrický mejdan. Dítě se může leknout a schovat se v předsíni pod kabáty.

2) Pokud místo fontány zapálíte 3 svíčky v domnění, že dítě zapomene na traumatizující zážitek a přiběhne je sfouknout samo, spolehněte se, že nepřiběhne. Bude je muset sfouknout jeho maminka, při čemž jí málem shoří vlasy.

3) Dítě samozřejmě nezajímá, že má narozeniny. Zajímají ho dárečky a je mu jedno, proč je dostalo. Nějakou gratulaci si teda rovnou můžete strčit za klobouk.

4) Chcete-li po dítěti, aby vám zarecitovalo báseň, buďte připraveni na to, že nezarecituje. Nejdřív sofistikovanou báseň o autíčku, kde nejfrekventovanější slovo je ,,tůůtůůtůů“, musí zarecitovat jeho maminka a poté zbytek rodiny, přičemž je nutný doprovod flétny, rumbakoulí  a plastového talíře místo volantu.

5) Když se oslavenec rozhodne, že se bude cvičit, tak se bude cvičit. To znamená, že i děda  po fraktuře v koleni musí lehnout na parkety a ukázat, co v něm je.

6) Miluje-li tříletý oslavenec mandlové a kokosové mléko a vy se rozhodnete mu darovat pořádnou zásobu, dávejte si pozor na to, co říkáte, protože děti poslouchají, i když si myslíte, že neposlouchají:

Oslavenec nejdřív vyndá z tašky karton rýžovo-kokosového mléka.
Babička: ,,Co to je?"
Já: ,,To je mlíko, ale obilné."
Babička: ,,Aha, to není od kravičky?"
Já: ,,Nene."
Pak oslavenec vyndá  rýžovo-mandlové mléko.
Babička: ,,A to už je od kravičky?"
Oslavenec  vstoupí do hovoru: ,,Ne, od Martinky!"