Televize

Už je to téměř rok, co jsme polevili ze svých striktních zásad a pořídili si domů televizi. Tu bedýnku hříchu, která bere lidem duši, ideály, vlastní úsudek a zanechává v nich otisk amerických sitcomů, nekonečných seriálů a vulgárních realityshow.

Téměř okamžitě jsme měli s televizí problém, jelikož špatně chytala signál. Janek koupil anténu a postavil jí nahoru na knihovnu, odkud mi nemilosrdně odstranil všechny květináče s kytkama a podrobně mi vysvětlil, na jakou vzdálenost k anténě se můžu přiblížit já, květináč nebo cokoliv jiného. Pravidla byla dost přísná, ale naučila jsem se je respektovat. Byla mi přidělena i zvláštní poloha na pohovce, ve kterém jsem měla dovoleno sedět, abych nerušila signál. Běda, pokud jsem pokrčila nohu. Televize okamžitě začala zrnit a Janek pěnit. ,,To nemůžeš!“ upozorňoval mě nevrle a vždycky mě brnknul do kolene, ať koukám nohu zase rychle natáhnout.

                Po několika měsících soužití se zrnící televizí a nefunkční anténou jsme se rozhodli přivést si do bytu signál kabelem. Janek se vypravil za poskytovatelem internetu, zda by bylo možné náš tarif rozšířit i o televizi, načež mu slečna nabídla balíček šesti pornokanálů a poslala ho domů, protože nic víc nevěděla.

                Nevzdali jsme to a došli jsme si na jinou pobočku. Paní, která měla pobočku na starost, si posadila Janka ke svému stolku a mě odsunula do křesla schovaného za fíkusem, který se snažil z malinké komůrky v obchodním centru udělat přívětivý koutek. Vysvětlili jsme jí náš problém a ona se pustila do díla. ,,Mohu Vám nabídnout naší rozšířenou nabídku 170 programů, s internetem by vás to stálo jen 899 Kč.“ Janek se nedal:  ,,Děkuji, my máme zájem jen o základní nabídku programů, že jo, Marťo!“ Souhlasně jsem za fíkusem kývla. ,,Aha, aha – takže žádné dokumenty, filmy, sport, pohádky ani zahraniční zpravodajství?“ zpřísnila paní tón. Janek se nervózně ušklíbnul. ,,Ne, my máme zájem jen o základní nabídku programů, že jo, Marťo!“ Opět jsem za fíkusem souhlasně kývla. Paní se vyklonila, aby na mě viděla a zkontrolovala si, jestli opravdu souhlasím s tím, že budeme mít jen 50 programů. ,,No dobře, ani žádné filmy, jo?“ nevěřila a zeptala se potřetí. ,,Ne, opravdu jen tu základní nabídku,“ opakoval Janek a paní zjistila, že tady jí asi pšenka nepokvete a začala sepisovat smlouvu.

                Pak někam dlouho telefonovala a Janek mě pod stolem kopal do kotníku a nutil mě krást karamelky, které ležely v mističce pod fíkusem. Když paní přestala telefonovat s centrálou, začala nám nabízet televizi do tabletu či chytrého telefonu. Tentokrát se soustředila na mě. Nadzvedla tři větve fíkusu, přičemž mě načapala, jak si cpu do kapsy sedmou karamelku  a povídá: ,,Televize v tabletu je velmi praktická.“ ,,To jistě ano, ale my jsme konzervativní.“ odpověděla jsem. ,,No to já taky, ale když přijedu na chalupu, tak si moji sousedi hned půjčují tablet, koukají na něm na sportovní záznamy a pak mi za to nosí buchty a koláče!“ Začala jsem se smát, naštěstí mi jedna větev stále zakrývala obličej, tak to nebylo vidět.

                Odešli jsme opravdu jen se smlouvou na základní nabídku programů. Je jich tam padesát, ale použitelné jsou asi tak čtyři. Karamelky chutnaly hrozně – měly hořkou příchuť televizního a internetového byznysu. Ale co – aspoň si budu moct na naší pohovce konečně i lehnout!

Jak je to doopravdy

Ideální den
- vzbudím se dvě minuty před zazvoněním budíku, jsem vyspalá, čilá a příjemná
- k snídani si uvařím ovesnou kaši s mandlovým máslem a dobrý zelený čaj
- pustím si inspirativní hudbu, abych byla celý den pěkně vyklidněná
- 30 minut šlapu na rotopedu a dám si sprchu
- obleču se a můj outfit skvěle koresponduje s počasím, náladou a mojí barevnou typologií
- do práce jdu s předstihem, v průchodu k metru voní růže a čerstvě rozkvetlé hyacinty z místního květinářství
- v práci vše klape, tak jak potřebuji – funguje internet, pokladna i všichni brigádníci
- poobědvám něco teplého a zdravého
- z práce jdu ve 3 hodiny, v obchodě nakoupím několik kilo zeleniny a ovoce a pak jdeme na ozdravnou antistresovou procházku do lesa
- k večeři je losos s bulgurem a špenátovým salátem, k tomu popíjíme domácí ledový čaj
- večer si čtu v posteli, v půl desáté zavřu knihu a usnu

Klasický den
- po zazvonění budíku pracně otevřu nejprve levé oko. Než stihnu otevřít to pravé, levé se mi zase zavře. Veškerá snaha o probuzení je tak naprosto v háji.
- snídám koláč během přesunu z ložnice do koupelny, přičemž nadrobím po celém bytě
- pustím si zprávy na komerční televizi. První z nich se jmenuje ,,Nadržený a zadržený“ (vůbec nejsem vyklidněná)
- rotoped?
- obleču si punčocháče s dírou, čehož si všimnu až v práci
- do práce vyrazím s mírným zpožděním, v průchodu k metru jsou cítit jen grilovaná kuřata a místní opilec
- po příchodu do práce spustím alarm, který řve na celé sídliště. Nefunguje internet a nesvítí lednice.
- poobědvám datlovou tyčinku s banánem. A čokoládu.
- z práce jdu v šest večer, v obchodě stihnu koupit akorát toaleťák a poslední oschlou okurku
- k večeři je polívka, do které místo sladké papriky nasypu chilli. Zapíjíme to pivem, jinak by nám shořela pusa.
- usnu u televize. Jsem kulturní barbar.

Pokrok nezastavíš

     V metru jsem si sedla proti staršímu pánovi v manšestrových kalhotách a staromódní čepici s kšiltem. V uších měl sluchátka a v rukou držel tablet. Měl tlusté těžkopádné prsty, ale po obrazovce tabletu s nimi tančil s neuvěřitelnou lehkostí. Vzpomněla jsem si sama na sebe, když se mi do rukou dostane tablet – nejdřív mi ho musí někdo zapnout, pak mi ho někdo vzít, abych s ním vzteky nepraštila o zeď a pak mě někdo uklidnit, jelikož při komunikaci s těmito chytrými zařízeními mi nebezpečně stoupá tlak, praskají mi žilky v očích a dostávám třes do pravé nohy. Přijde mi, že veškerá dotyková zařízení jsou proti mým dotykům absolutně imunní, a i když opakovaně poklepávám na obrazovku (a ještě se snažím se zařízením slovně domluvit a diplomaticky mu to vysvětlit), nereagují nebo reagují absolutně nevypočitatelně. Při použití chytrého telefonu se ztrácím. Místo vytočení telefonního čísla většinou vyfotím tramvaj nebo regál v obchodě, když máme něco vyfotit, tak telefon vypnu a když mám telefon vypnout, tak ho celý zablokuji a nejde s ním dělat vůbec nic. Což je pro mě vlastně asi ten nejbezpečnější stav. Jsem hodně pozadu, protože většina malých dětí v mém okolí ovládá dotykový telefon tak hbitě, že to absolutně nestíhám sledovat. Průměrný věk, kdy si dítě umí spustit video na telefon je asi čtrnáct měsíců, v osmnácti měsících už to mnohé dovedou neznalým dospělákům i vysvětlit.
      Vrchol překonání sebe sama je pro mě koupit si jízdenku v automatu, vytisknout si pořadové číslo na poště, vybrat peníze z bankomatu, a když se dobře vyspím, dovedu se přihlásit i do internetového bankovnictví. Všechna zařízení technického pokroku jsou pro mě španělskou vesnicí. Jen mám trochu hrůzu z toho, že se do té vesnice budu muset taky jednou nastěhovat. Doba mě dávno předběhla a svým tempem už jí asi nedoženu. Potřebuju k tomu chytrý telefon, chytrý tablet, chytrou televizi a chytrou rychlovarnou konvici. Prostě všechno, co je chytřejší než já. Vlastně asi než my všichni dohromady.
      Tak doufám, že ještě chvilku přežiju s mým předpotopním telefonem s tlačítky. Cítím se s ním bezpečně a nemám pocit, že by mě nikterak ohrožoval. Doufám, že až přijde ten čas, kdy budu muset dobu doběhnout, budu stejně tak dobrá jako o čtyřicet let starší pán v metru nebo o dvacet pět let mladší pacholata. Držte mi palce!