Postel

     Ačkoliv máme k životu prakticky všechno, co potřebujeme, usoudili jsme, že k dokonalosti našeho bytu chybí ještě postel pro hosty (respektive pro hosta, protože pokojík je velkej jak z prdu kulička a postel pro dva se tam nevejde). Rozhodli jsme se vyrazit tedy koupit postel do obchodu s nábytkem. ,,Já pak vezmu rám a ty matraci.“ oznámil mi s ledovým klidem Janek, když hledal jízdenku a chystal se na autobus. Začala jsem se smát, přišlo mi to jako dobrý vtip. Bylo mi ale velice smutno, když jsem zjistila, že to vtip není. Rezolutně jsem odmítla jet s matrací mhd, stačilo mi, když jsme tak vezli židle (čtyři). Jsem srdcem i duší ekolog, ale občas se prostě vyplatí sednout do auta. Čtyřicet minut jsem Janka zpracovávala, on byl ale neoblomný jako skála. Nezbylo mi nic jiného než vzít klíče od auta, sednout za volant a nastartovat. Že to myslím vážně pochopil až ve chvíli, kdy jsem na neutrál šlápla na plyn a pořádně zatúrovala. Jeli jsme tedy autem. Moje malé osobní vítězství. Tak jsme se s naší malou Fabií vypravili nakupovat.
     Vybrat postel byla rychlovka, lehce jsme se zasekli u matrací. Po dlouhém váhání, zda tvrdou či měkkou, tlustou nebo tenkou, to stejně vyhrála ta, která se dala odvést srolovaná v pytli a byla tak nejméně náročná na prostor, kterého se nám v miniautě opravdu moc nedostávalo. Po dvou hodinách jsme vítězoslavně vyjeli ven s vozíkem a zaparkovali ho před autem.
     ,,To nacpem dovnitř.“ konstatoval opět s ledovým klidem Janek, otevřel kufr a jal se tlačit dvoumetrovou krabici do dvoumetrového auta. ,,Nedáme to na nosič na střechu?“ zeptala jsem se odvážně, i když jsem tušila, že v tuto chvíli můj názor vůbec nebude důležitý. ,,Ne, tlač!“ zavelel a opřel se o placatou krabici, kterou se snažil přes sklopené sedačky nasoukat z kufru až k přednímu sklu. Upustila jsem vše, co jsem držela v rukou, protože jsem se ho trochu bála. Strčila jsem hlavu do předních dveří a začala tlačit do krabice. ,,Co to děláš? Tahej!!“ křičel na mě z kufru a já jsem (trochu zmateně) začala tahat. ,,Doleva! Doprava! Zatlač! Zatlač! Netahej! Tahej!“ Rudá jak apač a s hlavou skřípnutou pod kastlíkem jsem se poslušně snažila plnit pokyny a podle instrukcí tahala a tlačila.
     Nakonec to klaplo, postel se do auta vešla, kufr se zavřel. Ale to jsme tam ještě neměli tu matraci (šikovně srolovanou v pytli). ,,To už bude brnkačka!“ prohlásil můj protějšek a zlehka nadzvednul matraci z nákupního vozíku. Bylo to ale tak zlehka, že mu, potvora, vyklouzla a začala se valit z mírného kopečka vstříc čtyřproudé silnici pod parkovištěm. Přestalo se mi zdát praktické mít matraci srolovanou v pytli. ,,Ajaj!“ písknul a když pochopil vážnost situace, rozeběhl se za ní. Janek i matrace jsou dva naprosto neškodné elementy, valí-li se ale tyto dva elementy po parkovišti, zas tak neškodně se nejeví. Způsobili lehkou dopravní zácpu a porazili stojan s kolama. Já jsem dělala, že tam nejsem.
     Matrace se do auta nakonec taky vešla, já už ale ne. Jela jsem domů autobusem. Jsem šťastná, že bez matrace a bez rámu.

Kamasútra

Vždycky, když jsem si uloupla kostičku čokolády a při učení jí labužnicky převalovala v puse, vzpomněla jsem si na léto asi před deseti lety. Bylo mi tenkrát šestnáct a dostala jsem od strejdy k svátku krásnou rudou bonboniéru. Prve jsem jí nevěnovala pozornost, ale po chvíli jsem si všimla, že je na ní velkým písmem napsáno Kamasútra. Nejdřív jsem několikrát za sebou rychle mrkla, jestli se mi to jen nezdá. Bylo to totiž napsáno velice ozdobně a připomínalo to spíš nějakou kresbu, tak jsem bonboniéru různě natáčela a zkoumala, jestli to opravdu není jenom obrázek. Ne. Opravdu na bonboniéře byl krásným starobylým písmem vyveden nápis Kamasútra. Nesměle jsem bonboniéru rozbalila. Tvary čokoládek uvnitř nezůstaly názvu bonboniéry vůbec nic dlužny. Přemýšlela jsem, jestli ti Indové vyobrazení na čokoládách mají kosti v rukou a nohou, protože ty gymnastické výjevy dávaly značný důvod o tomto pochybovat. Když jsem to sdělila rodince, tak nejdřív strejda zrudnul podobně jako krabice od bonboniéry a posléze mu došlo, proč se ta paní prodavačka v cukrárně, kde čokoládu kupoval, tak divně tvářila. Rozhovor prý pobíhal asi následovně: ,,Dobrý den, moje neteř má svátek, chtěl bych pro ni nějakou bonboniéru.“ ,,A jakou?“ zeptala se prodavačka a pokynula rukou směrem k hornímu regálu za kasou, kde byly bonboniéry vyskládané. ,,No, tak třeba tu červenou…“ Paní prodavačka se zatvářila trochu nesměle a povídá: ,,A nechcete radši nějakou jinou?“ ,,Ne! Mně se tahle líbí.“

Jak Martina jela po dálnici

V pátek jsem se stala vlastníkem automobilu. Jelikož mě druhý den čekala 300 km dlouhá cesta po dálnici, řekla jsem si, že se odpoledne trochu pocvičím. Nadšeně jsem hupsla do auta, nastartovala, zařadila jedničku a rozjela se (se zataženou ruční brzdou ovšem – nevadí, aspoň jsem si ověřila, že výstražné kontrolky opravdu fungují). Rozhodla jsem se navštívit babičku. Jela jsem velice zodpovědně, v otáčkách jsem přibržďovala, z kopce nešlapala na plyn a vzorně jsem dávala blinkr. Připadala jsem si velice důležitě, protože nikdy jsem neseděla v autě, které by bylo opravdu moje. Dojela jsem k babičce před vrata. Babička byla mírně v obavách, zda nejezdím moc rychle, proto jsem jí okamžitě na palubním počítači oddemonstrovala mojí průměrnou rychlost. Fakt, že moje průměrná rychlost byla 34 km/h, mě sice trochu překvapil, nicméně babička vypadala uklidněně. Na zpáteční cestě jsem jela z kopce, tak jsem si průměr zvedla na 35 km/h. Když jsem to oznámila strejdovi, tak udiveně řekl: ,,Hahaha, tos jela na kole, nebo co?

Druhý den, v den D, jsem vstávala v 6 hodin. Už od domova mě všichni předjížděli. Někteří troubili, viděla jsem i pár prostředníčků a zaťatých pěstí. Předpisy očividně nezajímali ani toho traktoristu, který mě předjížděl do kopce a ještě u toho stihnul kouřit. Na dálnici jsem vjela jako profesionál. Sice se pár nedočkavcům nelíbilo, že se plazím v levém pruhu, ale cítila jsem se tam nějak bezpečněji. Když na mě troubilo už sedmé auto, radši jsem se zařadila do pruhu pravého, aby mě všichni, co tak strašně v sobotu ráno pospíchaj, mohli předjíždět. 80 kilometrů v hodině přece není žádný hřích. Ani na dálnici.

Za Prahou se to začalo trochu štosovat. Na zadním sedadle jsem měla košík plný broskví, který při každém zabrzdění lehce nadskočil. Krize nastala v okamžiku, kdy auto přede mnou náhle začalo zastavovat. Rychle jsem zašlápla brzdu, přičemž se košík vymrštil a broskve lítaly po autě jak míčky při losování sportky. Pár se mi jich dostalo pod pedály a bylo mi jasné, že taková situace uprostřed zacpané dálnice není úplně ideální. Jela jsem dál, zastavit nešlo. Teda ono by to šlo, ale zarputile jsem se bála vjet na odpočívadlo. Nechávala jsem se nést kolonou. Z broskví pod pedálem už dávno byla marmeláda. Miluju marmeládu, ale mít v ní nohy – no to není nic moc.

Do cíle, kde jsem podle navigace měla být za 2 hodiny a 3 minuty, jsem dorazila za 3 hodiny a 11 minut. Nestyděla jsem se. Byla jsem na sebe pyšná. Vždyť jsem chvílema jela i devadesát!!

P.s. – jezděte opatrně. Předpisy nikdo nevymyslel proto, aby vás zdržoval, ale proto, aby bylo na silnicích bezpečněji. Myslete na ty, kteří vozí v autě děti nebo jiné cenné poklady. Tím, že šlápnete na plyn, vám koule opravdu nenarostou J. 

Dovolená s vůni pantenolu

Jednou jsme byli na dovolené na Třeboňsku. Měla jsem krosnu, děravý boty a bundu, která se tvářila nepromokavě. Ovšem byla to jen její póza a promokavá byla. Jelikož celých pět dní pršelo, bylo to lehce náročné. Dvacet smažených sýru a hranolky, které jsem tam za tu dobu snědla, jsem trávila ještě v říjnu a oblečení ždímala ještě v listopadu. Byla to ale paráda, a to i když nemám ráda stanovaní, jelikož ve stanu nelze vytvořit systém ve věcech (pokud za systém ve věcech nepovažujete jednu velkou hromadu čistého oblečení, špinavého oblečení, obalů od jídla a jehličí).
     Pak jsme byli na Šumavě. Nějakým zvláštním nedopatřením jsme se ocitli uprostřed bouřky a větrník s mírně navinulým krémem z místní cukrárny způsobil, že se moje střeva daly do pohybu víc, než by se člověku v bouřce hodilo. Bylo to velmi napínavé. Janek byl rudej vzteky a nechápal, jak někdo může uprostřed horský bouře odbíhat s papírovejma kapesníkama za každej modřín, místo toho, aby běžel domu. Skoro mě tam nechal. Na oplátku jsem mu podstrčila šlehačkovej pohár z místní cukrány (popis následků by vystačil na samostatnou kapitolu).
     V Podyjí bylo krásně, i když hájovna, ve které jsme bydleli, trochu plesnivěla. Jedli jsme třešně a pili víno. Kam se hrabe větrník z místní pekárny.
     Na prodlouženém víkendu v Budapešti jsme jeli lodí po Dunaji. Nemám ráda vodu, protože voda je morká, a to uplně vždycky. A občas jsou v ní i ryby, což je pro mě katastrofa. Nevyděsí mě pavouk ani had, zato kapr ve mně dovede vzbudit takovej respekt, že do rybníka či jiných vodních biotopů radši ani nelezu.
     V Českym ráji bylo náramně, i když roztomilý roční synek našich přátel s oblibou čůral v chatce na podlahu. Byla to legrace. Často se mi v paměti vrací jeho zaujatý výraz, který při tom měl ve tváři. My jsme se smáli, jeho maminka v pokročilém stádiu těhotenství možná trochu zarůstala do země.
     Dovolená v Tatrách byla skvělá. Sice jsme už měli boty bez děr a opravdu nepromokavé bundy, zato jsme se hned první den zapomněli namazat opalovacím krémem. Celý týden jsme si tudíž natírali na škvarky spálenou kůži pantenolem, jehož vůni a chuť jsem cítila už i ze snídaně, občas jsem si ho dokonce ze zvyku dala místo pasty na zubní kartáček. Taky mě dost bolely nohy, ale pokud jsme si každé ráno rutinně olepila všechny kuří oka a puchýře, tak se v horách chodilo velice dobře. Na určitých místech jsem se sice trochu bála, zda na nás nevybafne nějaká nebezpečná šelma (medvěd, kapr, nebo jednorožec), ale žádný z tragických scénářů se nenaplnil. Uáá. Přežili jsme.
     Dovolená je fajn, škoda jen, že si kvůli ní člověk musí brát dovolenou :-).