Pro silné žaludky :-)

      Znáte to – ty fotky miminek v čisťounkých dupačkách, s tvářičkama jako broskvičky a s výrazem naprosté blaženosti a naplněnosti. Jo, taky takových pár máme.

Jenže i mimina mají svoje temné stránky, které s čistotou a vyvoněností nemají vůbec, ale opravdu vůbec nic společného.

     Třeba bobky – ty dovedou vzbudit neuvěřitelný zájem každého batolete. I toho našeho, které asi nejspíš bude sochař. Skvěle mu totiž jde vytvářet aranžmá z bobků a chrastítek. Velice estetické, věru. Stačí nechat dítě chvíli bez pleny mezi hračkama a ono hned začne projevovat své výtvarné nadání. To víte, takové výměšky dovedou vzbudit dětskou pozornost. Vzpomínám na dovolenou s našimi přáteli, jejichž tehdy roční syn honil po podlaze v chatce bobek pokličkou od hrnce. Děti jsou vynalézavé.

     Dítko taky občas blinká. A pak všechno, co vyblinká, s obrovskou soustředěností rozpatlá po naší dubové dřevěné podlaze. Joo, kdyby to tak viděl Janek – už od prvních týdnů těhotenství má strach z toho, až nám jí dítko počmárá fixama. No, kdyby viděl, co už stačilo s podlahou udělat, asi by z fixů přestal mít obavu.

     A o tom bordýlku, které dítko umí udělat při jídle, sem ani psát nebudu. Utírání všeho (podlahy, zdí a nábytku) od naplivané zeleniny je náš denní chléb. Jednou jsem se lekla, jakou má to naše dítko velkou rýmu, načež jsem zjistila, to není rýma, ale jenom rozmixovaná cuketa v nose.

     No co – stejně si myslím, že každé dítě, které nemá nikde na těle zaschlý kus jídla, jako by snad ani nebylo dítětem.

Mýdlu zdar 😊.

Když spěchám

Znáte to, že jo. Musíte být za 25 minut někde, kam cesta trvá 40 minut. Jste plní optimismu, že když ,,kopnete do vrtule“, tak to dáte za půl hoďky. Jenže:

1)      To by se vám nesměly kšíry kočárku zamotat do šílenýho klubka plnýho pásků a přezek. Mě se zamotaly. Zoufale jsem je rozmotávala v autobuse. Byla jsem příšerně vytočená, ale snažila jsem se působit naprosto vyrovnaně a sebevědomě. Moje seběvědomí bylo ale tak neuvěřitelně nízko, že jsem úplně zapomněla na to, že nějaké mám. Zatímco se mi ostatní pasažéři v mhd hlasitě smáli, já si vybírala madlo, na kterém se na těch pekelných kšírách, co vypadají jako Santa Klausovy kšandy, oběsím.

2)      To byste si nesměli – pokud jedete s kočárkem – vybrat stanici metra, ve které je bezbariérový přístup zajištěn plošinou pro vozíčkáře místo výtahu. Plošina jela rychlostí ,,nastup v dubnu, vystup v říjnu“. Ujely mi tři metra a předběhl mě dědoušek o berlích.

3)      To by nesmělo pršet. Teda lejt. O deset minut mě zdrželo jenom to, než jsem obešla parkoviště, které vypadalo jako bazén.

4)      To byste nesměli na eskalátorech poztrácet nákup, který vezete v košíku pod kočárkem. Všechno jsem dole sebírala. Až na květák. A jestli ho někdo nesnědl, tak tam leží dodnes.

5)      To byste nesměli ve spěchu na tramvajové zastávce narazit kočárkem do davu cizinců a následně se jim ve třech jazycích omlouvat. Možná bych to ve výsledku zvládla i francouzsky, ale jediná fráze, kterou jsem si ve francouzštině jistá, je : ,,Mám bratra. On je malý.“. Nepoužila jsem jí, už jenom proto, že nemám bratra.

6)      To byste se nesměli sedumkrát vracet domů, jestli jste vypli žehličku. Pak byste prostě měli na všechno času dost.

Už je to tady

     Myslela jsem si, že budu odolná. Že budu uvědomělá matka a že se mi taková věc nemůže nikdy stát. Ale přišlo to dřív, než jsem čekala. Ano, i u nás – už i u nás bydlí obří plastová věc s čudlíkama, které věrně simulují zvuky zvířat a parodují známe melodie.
      Bohužel mám stále ty základní a povrchní potřeby jako uvařit si čaj nebo otevřít dveře pošťákovi. Naše dítko tyto potřeby občas absolutně ignoruje a nekompromisně se mi věší za kotník, sotva se někam pohnu. Zvolila jsem tedy taktiku ,,made-in-chiňácký“ hračky, která dovede alespoň na dobu nezbytně nutnou odpoutat pozornost ratolesti.
      Jakmile jsem hračku vybalila a zmáčkla první čudlík, naježily se mi všechny vlasy a začala jsem tušit, že toto byl opravdu odvážný krok. ,,Aspoň se naučí, jak dělají zvířatka,“ omlouvala jsem digitální pokusy o bučení krávy nebo pípání kuřete (je to na tom obrázku vlastně vůbec kuře?). Dítko samozřejmě velice (převelice) rychle pochopilo, o co tady kráčí a vesele svýma baculatýma zaťatýma pěstičkama začalo mlátit do kláves.
      A tak velmi rychle došlo na fázi číslo jedna: vezmi izolepu a přelep reprák, ať to tolik nehuláká. Jenže co je ještě víc zajímavé, než nevkusně blikající tlačítka na nevkusně vypadající hračce? Izolepa. Lepící páska nalepená přes reprák vzbuzovala v dítku opravdu nevídaný zájem, takže neměla šanci zůstat tam, kam jsem jí nalepila.
      Došlo tedy na fázi číslo dva: posuň tlačítko do polohy Off. Dobrý pokus, kdyby ho ovšem nevinná dětská ruka naprosto zkušeně neposunula zpět do polohy On. Nechápu.
      Fáze číslo tři: vyndej baterky. Sedmiměsíčnímu dítěti můžete klidně třikrát za sebou odvyprávět dokonale promyšlený příběh o tom, jak se hračka sama od sebe rozbila. I když umí hbitě posunout tlačítko do plohy On, tohle ještě nepochopí. Chce, aby to hrálo – to je všechno. Tam začínají i konči veškeré jeho potřeby a je ochotné toho všemožnými způsoby docílit. A tak si vzalo na pomoc dřevěné chřístátko, koupené v souladu se zásadami montessori pedagogiky, a začalo s ním zběsile tlouct do barevného plastu.
      A tak pykám za svoje ujeté nápady. Ode dneška nám smí domů jenom hračky z molitanu.