Novoroční předsevzetí pro puntíčkářku, workoholičku a striktně zásadovou osobu

1) být schopná odjet na víkend a nemít vytřenou podlahu v bytě

2) nechat dva dny válet na záchodě prázdnou roličku od toaletního papíru

3) neustlat jedno ráno polštáře podle velikosti

4) přečíst si knihu, která nesouvisí s výkonem povolání

5) nechat skvrnu od zubní pasty na umyvadle

6) zapomenout v autě obal od bonbonů a nechat ho tam válet tak dlouho, až vybledne

7) přijít někam o 20 minut později

8) koupit si aspoň 3 věci, o kterých vím, že je nebudu nikdy potřebovat

9) nechat cokoliv na poslední chvíli

10) přejít silnici mimo přechod

11) necenzurovat 78x fotky z dovolené

12) přispat si a jen tak se povalovat dlouho v posteli, třeba až do čtvrt na sedum

13) aspoň  17 minut denně nemyslet na práci

14) čistit si uši jenom 5-6x týdně

15) vyjít ven ve špinavých botách a tvářit se, že přesně takhle jsem to chtěla

16) 1x za rok zavolat do práce a říct, že dneska se mi teda vůbec nechce

17) umýt si vlasy šamponem, který neznám

Jsou to velké výzvy, ale myslim, že to dám :-).

Krásný nový rok!

Společenské hry

Ke společenským hrám jsem byla velice nakloněná v době, kdy frčelo Člověče, nezlob se, a kdy ve mně výhra v karetní hře Prší dovedla vzbudit neskutečný pocit euforie. Dnes je mi to víceméně jedno, společenské hry mě lehce nudí, a pokud mě má hra alespoň trochu naplnit, neměla by trvat déle než 59 minut.  Po hodině bezpodmínečně usínám. Což značně komplikuje hru i spoluhráčům, jelikož přes mou hlavu položenou na herní desce se těžko hází kostkou. Navíc jsem pak středem různých vtípků a většinou se v mezičase probudím s figurkou v uchu nebo kartou nalepenou na čele. Haha. 

Dost bezmocně si připadám, když hraju psí pexeso se svým sotva tříletým synovcem, který se jednou rukou dloube v nose a druhou obratně otáčí kartičky a vždycky se trefí.  Absolutně nerozumim tomu, jak si může pamatovat, na které kartičce je kokršpaněl či ten pes s holou zadnicí. Jakmile se NÁHODOU trefim já, zamává mi rukou před očima a se slovy ,,nenene“ kartičky otočí zpátky. Chvíli předstírá, že se soustředí , pak otočí tu dvojici, kterou mi ukradnul a přitom se tváří hrozně přešťastně a pyšně, jak je dobrej. Malý děti jsou teda pěkně vyčuraný.

Při hře šachy nepřítomně civim a absolutně netušim, o co ve hře kráčí. Občas šachy hraju s Jankem, i když nechápu pravidla – vše o co o šachách vím je to, že bílé figurky bojují proti černým figurkám a když někdo řekne ,,šach mat“, tak je konec a já můžu konečně začít dělat něco, co mě baví.

Moje dýchánky se společenskými hrami navíc značně komplikuje fakt, že těžko snáším prohru. Ne však tolik jako moje sestřenka, když byla malá. Při hře Černý Petr schovala kartu s Černým Petrem za polštář na gauči, protože nechtěla smrdět. I když každý tušil, odkud vítr vane, nikdo si netroufl sestřenku napomenout, jelikož se bál, že by ho pokousala. Moc dobře si tyto výstupy pamatuju. Při prohrách byla totiž lehce agresivní - buďto nás kousala do předloktí nebo ubíjela  svým stylem ,,kombajn“, což si můžete představit jako hodně rozzuřený kraul na suchu. Věřte mi, že v její blízkosti byste v té chvíli být nechtěli. Jednou mě taky táhla za culík po koberci přes celý obývák a několikrát mě štípla do stehna, ale nechci tady vytahovat staré křivdy. Vyřídím si to s ní osobně.

Ve hře Hrady mě nekompromisně porážela moje ségra, která se svými oblíbenými modrými figurkami obsazovala všechny stanoviště a já vždycky ostrouhala se zříceninou za dva body. Když jsem si již tradičně mezi hody lehce zdřímla, vzbudila jsem se často i bez té zříceniny, ze které mě vyhodila svým větším vojskem.

Hra Loupežníci mě děsila, vždycky jsem si vytáhla kartu s loupežníkem, který vypadal zfetovaně nebo měl bradavici. Bála jsem se jich. Ale tahle hra ve mně tak evokuje dětství, že na ní ráda vzpomínám (až na toho loupežníka v klobouku, ten byl opravdu děsnej).

Celé mé dětství a raná dospělost byly jednou velkou demotivující epizodou, která mě odradila od čehokoliv, k čemu se používala kostka nebo herní plán. Sotva jsem usnula, tak mě někdo vyhodil z domečku nebo pokousal. Přestalo mě to bavit. Dneska hraju hry na svým předpotopnim telefonu a jsem spokojená. Tam mě může porazit akorát tak ten mobil, a to mě tolik neponižuje. A navíc - mobil nekouše.

Co byste měli vědět o oslavě tříletého dítěte

1) Ne každé tříleté dítě musí být zákonitě příznivcem dortových fontán, které chrlí proud jisker až ke stropu a vytváří z poklidné oslavy excentrický mejdan. Dítě se může leknout a schovat se v předsíni pod kabáty.

2) Pokud místo fontány zapálíte 3 svíčky v domnění, že dítě zapomene na traumatizující zážitek a přiběhne je sfouknout samo, spolehněte se, že nepřiběhne. Bude je muset sfouknout jeho maminka, při čemž jí málem shoří vlasy.

3) Dítě samozřejmě nezajímá, že má narozeniny. Zajímají ho dárečky a je mu jedno, proč je dostalo. Nějakou gratulaci si teda rovnou můžete strčit za klobouk.

4) Chcete-li po dítěti, aby vám zarecitovalo báseň, buďte připraveni na to, že nezarecituje. Nejdřív sofistikovanou báseň o autíčku, kde nejfrekventovanější slovo je ,,tůůtůůtůů“, musí zarecitovat jeho maminka a poté zbytek rodiny, přičemž je nutný doprovod flétny, rumbakoulí  a plastového talíře místo volantu.

5) Když se oslavenec rozhodne, že se bude cvičit, tak se bude cvičit. To znamená, že i děda  po fraktuře v koleni musí lehnout na parkety a ukázat, co v něm je.

6) Miluje-li tříletý oslavenec mandlové a kokosové mléko a vy se rozhodnete mu darovat pořádnou zásobu, dávejte si pozor na to, co říkáte, protože děti poslouchají, i když si myslíte, že neposlouchají:

Oslavenec nejdřív vyndá z tašky karton rýžovo-kokosového mléka.
Babička: ,,Co to je?"
Já: ,,To je mlíko, ale obilné."
Babička: ,,Aha, to není od kravičky?"
Já: ,,Nene."
Pak oslavenec vyndá  rýžovo-mandlové mléko.
Babička: ,,A to už je od kravičky?"
Oslavenec  vstoupí do hovoru: ,,Ne, od Martinky!"

Symfonický orchestr

     Tak jsme se rozhodli pocítit kouzlo vážné hudby a vypravili se do Rudolfina na koncert symfonického orchestru. Janek byl při výběru lístků asi lehce dezorientován a omylem nám koupil lístky za sebe a ne vedle sebe, ale (ehm ehm) nevadí. Doma se vidíme přece pořád. Stejně jsem seděla před nim, tak jestli se mě chtěl na chvíli zbavit, tak tohle nebyl dobrej plán. Koukal mi dvě hodiny do zátylku.
     Začalo to dobře. Skladba byla dynamická, plná zvratů a překvápek. Trvala dvacet pět minut, což bylo překvápko asi největší. Ale líbila se mi.
     Pak přišla druhá skladba, která – skladatel odpustí - teda stála za starou bačkoru. Začala jsem se ztrácet asi po třech a půl minutách, další tři minuty jsem se snažila zase ,,navléct nit“, ale nepodařilo se. Tak jsem zevlovala očima po hudebnících a představovala si, co bych asi já dělala na jejich místě.
     Za prvé bych se asi pořád tlemila dirigentovi a jeho dirigentovské řeči těla. Zatímco hudebníci chápali, že se svými vášnivými pozicemi snaží naznačit, zda hrát forte nebo crescendo, já jsem si to překládala jako ,,pozor poletim“, ,,mam křeč“, ,,hmmm, to mi voní rukáv“ a ,,chce se mi na malou (velkou)“.
     Za druhé bych měla problém přijít celá v černém. Asi bych si oblíkla něco zelenýho a k tomu něco červenýho. Vzrůšo musí bejt.
     Za třetí bych měla problém hrát na tympány tak spořádaně, jak ten fousatý pán. Nejspíš bych vzala paličky a pořádně to rozjela. Ne, ba ne. Jsem introvert. Jen bych tam tak seděla a představovala si, jak to rozjíždim.
     Za čtvrté bych mimo své pasáže šťouchala smyčcem do kolegů, kteří zrovna mají svou pasáž.
     Za páté bych si nevzala tak hluboký výstřih jako jedna z houslistek, protože z balkonu je vidět všechno.    
    Za šesté bych možná mimo své výstupy začala mezi strunami harfy tkát kobereček, abych neztrácela čas.  
    Za sedmé bych si sedla na místo klavíristy a zahrála na klavír. Umím sice čistě zahrát jen ,,Běžela ovečka, hore do kopečka“, ale myslim, že by to pro mnoho lidí bylo více stravitelné, než ten chaos, co klavírista předváděl. Nejspíš je to asi tim, že nerozumím vážné hudbě. Jistě to byl profík, ale s tou ovečkou bych ho určo strčila do kapsy. Tak snad příště. Na elektrickém piánku už trénuju i ,,Není nutno“. Tak myslim, že to na příštím koncertě bude veliký. Když mě teda nevyvedou za to, že jsem v červenozelenym.

Na pouti

O víkendu byla u nás ve městě pouť. Tento rok byl velice výjimečný v tom, že i náš taťka se rozhodl jít se podívat, co že to za novinky a vychytávky si pro nás stánkaři letos přichystali.

První zastávka byla u stánku s burčákem. Kdysi jsme všichni burčák milovali. Ovšem do doby, než za taťkou asi před pěti lety přišel jeho dlouholetý kamarád a optal se, zda-li by si mohl u nás na chalupě v koupelně vyrobit burčák na příští pouťovou sezonu. Taťku to lehce vyděsilo, nicméně kývl a celou zimu trpělivě pozoroval, jak jeho kamarád do obrovských plastových sudů s železnou pravidelností přimíchává koření s cukrem a jak neidentifikovatelná tekutina zvesela kvasí a kvasí. Listopad + 10 litrů jablečné šťávy z nahnilých jablek + 5 kg cukru + 1 kg koření + 1 l kdovíčeho = duben + 11 litrů burčáku. No ňamka.

,,Burčák“ jsme si nekoupili. Nejsme padlý na hlavu.

Ve vedlejším stánku prodávali povlečení. ,,A kdopak šije tohle povlečení?“ ptala se paní v duhové bundě podezřelého pána. ,,No to my sami si šijeme, víte??“ řekl, vyvalil oči a tvářil se nekompromisně. ,,Sami si to šijeme a sami prodáváme. Kvalita, no sahněte si, kvalita.“ přesvědčoval ubohou stařenku a už jí cpal do tašky dvojitý balení cejch.  ,,Aha, aha – a proč je teda na tomhle obale logo obchodního domu Tesco?“

Cejchy jsme si samozřejmě taky nekoupili, ty samý mají v Tescu za třetinu.

U třetího stánku prodávali ručníky. Na co jste si vzpomněli, to tam měli – stádo koní, Mickey Mouse, formuli, berušky, nahé pány, nahé dámy, nahé pány na nahých dámách, znamení zvěrokruhu a stovky květinových motivů. Podobný ručník nám kdysi přivezla babička z Rhodosu. Byl krásně modrý a i já jsem byla po jeho použití krásně modrá.

Ručník jsme si nekoupili, máme rádi ručníky, po kterých zůstaneme čistí.

U dalšího stánku prodávali balonky. Mamka s taťkou projevili nutkavou potřebu koupit balonek svému vnukovi, proto se hnali hlava nehlava vstříc stojanu s nafouknutým plastem. Když zjistili, že balonek stojí 120 korun, stejně rychle utíkali od stánku pryč.

Balonek jsme si nekoupili.

U stánku na rohu prodávali masožravky. Byly ale trochu líný, lezli po nich mouchy a vinný mušky (který přiletěly od burčáku) a jim to bylo očividně jedno. Asi byly najedený.

Masožravku jsme si taky nekoupili, máme mucholapky a ty podle všeho fungujou trochu líp.

Uplně nahoře u náměstí stál pán v teplákách a gumových botách, na rameni mu seděla opice a kdo chtěl, mohl si jí na vlastní fotoaparát vyfotit. Za 3 eura. A kdo foťák neměl, tomu fotku za 5 euro udělal přímo onen krotitel. No to je kšeft. Už máme objednanýho krokodýla a začínáme taky podnikat.

U mostu stál flašinetář ve stylovym oblečku a bylo by možná fajn ho poslouchat, kdyby vedle něj nestál indián v ponču a přes repráky nepouštěl do éteru zvuky vodopádu a foukací harmoniky. Flašinetář měl smůlu, měl si sebou vzít aspoň tlampač.

Uplně na konci měla stanoviště jedna katalogová kosmetika, paní rozdávala brožurky  a balonky. Sotva to taťka uviděl, odtahnul mamku za rukáv od stánku s utěrkama a vláčel jí přes náměstí až ke kosmetickému stánku. ,,Dobrý den, madam, chcete katalog?“ usmála se paní na mamku, která v tu chvíli nevěděla, která bije. ,,Ne, nechci, děkuju…“ odpověděla trochu zmateně. ,,Ber, ber!!“ syknul na ní taťka potichu a dělal, že tam vůbec není. Ruce měl sepnuté za zády a předstíral, že něco ztratil a zrovna to hledá na zemi. Mamka tedy nakonec kývla a natáhla pro katalog ruku. V tu chvíli taťka přestal hledat na chodníku imaginární věc a hlubokým hlasem zvolal: ,,A co balonek, ten taky dostaneme?“

Z pouti jsme odcházeli s růžovým balonkem (zadarmo) a silnou potřebou jakéhokoliv estetického zážitku. Protože kdo chce kýč (a fotku s opicí), na pouti ho vždycky najde.

Nákupní mety

     Akutní nedostatek oblečení se u mě začne projevovat vždycky na podzim. Připadá mi, jako kdyby byl srpen černá díra, která vcucne všechno, co mam ve skříni a já si v září nemám co oblíknout. Takže vždycky po prázdninách zatnu pěsti a vyrážim vstříc dobrodružství do nákupních center, kterým se v ostatních měsících snažím obloukem vyhnout. Jenže je to těžký, protože ještě víc než nákupní centra nemám ráda nakupování a tak chození po malých obchodech je pro mě vlastně ještě úmornější, protože je tam menší výběr a nákupy tak trvají mnohem déle (slovem déle rozuměj cokoliv, co je delší než 2,5 hodiny – můj limit únosnosti). A o to déle trvají, o co jsem náročnější a vybíravější, což se samozřejmě stupňuje každý rok. Dřív bylo nakupování celkem v cajku. Nezajímalo mě, jestli kalhoty ušilo chudák dítě v Bangladéši, jestli je tričko z biobavlny nebo jestli jsou boty šité či slepované. Jenže jak jsem dospívala, tak mi nebylo lhostejné environmentální a etické pozadí mé garderoby, takže jsem z nákupů chodila absolutně frustrovaná. Většinu kalhot ušili chudáci v Bangladéši, trika z biobavlny měly blbej střih a když jsem chtěla vidět šité boty, musela jsem se podívat na pohádku O šveci Ferdovi. Nemluvě o tom, že jsem si k tomu ještě chytře pustila na internetu poučné video o tom, kolik tisíc kilometrů nacestují džíny, než se dostanou do regálu průměrného evropského obchodu. To mi bylo fakt špatně a měla jsem sto chutí chodit omotaná v ubruse (nejlépe lněném), protože jsem nebyla ochotná si na sebe obléknout kalhoty s tak obrovskou ekologickou stopou. Musela jsem se ale naučit být trochu sobec, jinak by mě ty nákupy asi fakt zničily. Přestala jsem tedy do podrobných detailů zjišťovat, v jaké čínské provincii vznikl můj outfit a učila jsem se ,,normálně nakupovat“.   
     Nejdřív jsem se musela smířit s tím, že s velikostí 38 se hodně naběhám. Mnoho obchodů v nákupních centrech začíná i končí na velikosti 36, do které se samozřejmě málokdo vejde (teda málokdo z těch, kteří snídají, obědvají a večeří, nebo dokonce i svačí). Vytipovala jsem si ale obchody, kde se dá odívat i s touto ,,pokročilou“ velikostí. To byla meta číslo jedna. Splněno.
     Metou číslo dva je při každém nákupním maratonu nakoupit věci, které se budou dát nosit déle než jednu sezonu - tedy věci, které nejsou módní a jsou nadčasové. Neexistuje. Teď jsou v módě úzké džíny, do kterých nemá člověk šanci dostat se ve stoje. Při oblékání je nutné si lehnout a házet sebou jako vyvržený vorvaň, a to jenom proto, aby pak celý den dotyčný nic nepil, protože na záchodě si lehnout nemůže a je tak naprosto nemyslitelné přes den kalhoty sundavat. A když jsou v módě takovéhle kalhoty, může se ten, kdo chce normální gatě, cítit naprosto namydlenej. I já se cítím dost namydleně. Kalhoty nakupuju téměř zásadně v sekáči, protože tam se tyhle předpotopní modely ještě občas dají sehnat. Tehdy je tedy splněna i meta čísla dva.
     Meta číslo tři je po nákupu přijít domů a nezírat vyčerpaností tupě do zdi. Metu číslo tři nesplnim nikdy. Vždycky zírám. I teď naposled, a to jsem kupovala jenom šálu.
     Nákupům zdar.

Postel

     Ačkoliv máme k životu prakticky všechno, co potřebujeme, usoudili jsme, že k dokonalosti našeho bytu chybí ještě postel pro hosty (respektive pro hosta, protože pokojík je velkej jak z prdu kulička a postel pro dva se tam nevejde). Rozhodli jsme se vyrazit tedy koupit postel do obchodu s nábytkem. ,,Já pak vezmu rám a ty matraci.“ oznámil mi s ledovým klidem Janek, když hledal jízdenku a chystal se na autobus. Začala jsem se smát, přišlo mi to jako dobrý vtip. Bylo mi ale velice smutno, když jsem zjistila, že to vtip není. Rezolutně jsem odmítla jet s matrací mhd, stačilo mi, když jsme tak vezli židle (čtyři). Jsem srdcem i duší ekolog, ale občas se prostě vyplatí sednout do auta. Čtyřicet minut jsem Janka zpracovávala, on byl ale neoblomný jako skála. Nezbylo mi nic jiného než vzít klíče od auta, sednout za volant a nastartovat. Že to myslím vážně pochopil až ve chvíli, kdy jsem na neutrál šlápla na plyn a pořádně zatúrovala. Jeli jsme tedy autem. Moje malé osobní vítězství. Tak jsme se s naší malou Fabií vypravili nakupovat.
     Vybrat postel byla rychlovka, lehce jsme se zasekli u matrací. Po dlouhém váhání, zda tvrdou či měkkou, tlustou nebo tenkou, to stejně vyhrála ta, která se dala odvést srolovaná v pytli a byla tak nejméně náročná na prostor, kterého se nám v miniautě opravdu moc nedostávalo. Po dvou hodinách jsme vítězoslavně vyjeli ven s vozíkem a zaparkovali ho před autem.
     ,,To nacpem dovnitř.“ konstatoval opět s ledovým klidem Janek, otevřel kufr a jal se tlačit dvoumetrovou krabici do dvoumetrového auta. ,,Nedáme to na nosič na střechu?“ zeptala jsem se odvážně, i když jsem tušila, že v tuto chvíli můj názor vůbec nebude důležitý. ,,Ne, tlač!“ zavelel a opřel se o placatou krabici, kterou se snažil přes sklopené sedačky nasoukat z kufru až k přednímu sklu. Upustila jsem vše, co jsem držela v rukou, protože jsem se ho trochu bála. Strčila jsem hlavu do předních dveří a začala tlačit do krabice. ,,Co to děláš? Tahej!!“ křičel na mě z kufru a já jsem (trochu zmateně) začala tahat. ,,Doleva! Doprava! Zatlač! Zatlač! Netahej! Tahej!“ Rudá jak apač a s hlavou skřípnutou pod kastlíkem jsem se poslušně snažila plnit pokyny a podle instrukcí tahala a tlačila.
     Nakonec to klaplo, postel se do auta vešla, kufr se zavřel. Ale to jsme tam ještě neměli tu matraci (šikovně srolovanou v pytli). ,,To už bude brnkačka!“ prohlásil můj protějšek a zlehka nadzvednul matraci z nákupního vozíku. Bylo to ale tak zlehka, že mu, potvora, vyklouzla a začala se valit z mírného kopečka vstříc čtyřproudé silnici pod parkovištěm. Přestalo se mi zdát praktické mít matraci srolovanou v pytli. ,,Ajaj!“ písknul a když pochopil vážnost situace, rozeběhl se za ní. Janek i matrace jsou dva naprosto neškodné elementy, valí-li se ale tyto dva elementy po parkovišti, zas tak neškodně se nejeví. Způsobili lehkou dopravní zácpu a porazili stojan s kolama. Já jsem dělala, že tam nejsem.
     Matrace se do auta nakonec taky vešla, já už ale ne. Jela jsem domů autobusem. Jsem šťastná, že bez matrace a bez rámu.

Kamasútra

Vždycky, když jsem si uloupla kostičku čokolády a při učení jí labužnicky převalovala v puse, vzpomněla jsem si na léto asi před deseti lety. Bylo mi tenkrát šestnáct a dostala jsem od strejdy k svátku krásnou rudou bonboniéru. Prve jsem jí nevěnovala pozornost, ale po chvíli jsem si všimla, že je na ní velkým písmem napsáno Kamasútra. Nejdřív jsem několikrát za sebou rychle mrkla, jestli se mi to jen nezdá. Bylo to totiž napsáno velice ozdobně a připomínalo to spíš nějakou kresbu, tak jsem bonboniéru různě natáčela a zkoumala, jestli to opravdu není jenom obrázek. Ne. Opravdu na bonboniéře byl krásným starobylým písmem vyveden nápis Kamasútra. Nesměle jsem bonboniéru rozbalila. Tvary čokoládek uvnitř nezůstaly názvu bonboniéry vůbec nic dlužny. Přemýšlela jsem, jestli ti Indové vyobrazení na čokoládách mají kosti v rukou a nohou, protože ty gymnastické výjevy dávaly značný důvod o tomto pochybovat. Když jsem to sdělila rodince, tak nejdřív strejda zrudnul podobně jako krabice od bonboniéry a posléze mu došlo, proč se ta paní prodavačka v cukrárně, kde čokoládu kupoval, tak divně tvářila. Rozhovor prý pobíhal asi následovně: ,,Dobrý den, moje neteř má svátek, chtěl bych pro ni nějakou bonboniéru.“ ,,A jakou?“ zeptala se prodavačka a pokynula rukou směrem k hornímu regálu za kasou, kde byly bonboniéry vyskládané. ,,No, tak třeba tu červenou…“ Paní prodavačka se zatvářila trochu nesměle a povídá: ,,A nechcete radši nějakou jinou?“ ,,Ne! Mně se tahle líbí.“

Jak Martina jela po dálnici

V pátek jsem se stala vlastníkem automobilu. Jelikož mě druhý den čekala 300 km dlouhá cesta po dálnici, řekla jsem si, že se odpoledne trochu pocvičím. Nadšeně jsem hupsla do auta, nastartovala, zařadila jedničku a rozjela se (se zataženou ruční brzdou ovšem – nevadí, aspoň jsem si ověřila, že výstražné kontrolky opravdu fungují). Rozhodla jsem se navštívit babičku. Jela jsem velice zodpovědně, v otáčkách jsem přibržďovala, z kopce nešlapala na plyn a vzorně jsem dávala blinkr. Připadala jsem si velice důležitě, protože nikdy jsem neseděla v autě, které by bylo opravdu moje. Dojela jsem k babičce před vrata. Babička byla mírně v obavách, zda nejezdím moc rychle, proto jsem jí okamžitě na palubním počítači oddemonstrovala mojí průměrnou rychlost. Fakt, že moje průměrná rychlost byla 34 km/h, mě sice trochu překvapil, nicméně babička vypadala uklidněně. Na zpáteční cestě jsem jela z kopce, tak jsem si průměr zvedla na 35 km/h. Když jsem to oznámila strejdovi, tak udiveně řekl: ,,Hahaha, tos jela na kole, nebo co?

Druhý den, v den D, jsem vstávala v 6 hodin. Už od domova mě všichni předjížděli. Někteří troubili, viděla jsem i pár prostředníčků a zaťatých pěstí. Předpisy očividně nezajímali ani toho traktoristu, který mě předjížděl do kopce a ještě u toho stihnul kouřit. Na dálnici jsem vjela jako profesionál. Sice se pár nedočkavcům nelíbilo, že se plazím v levém pruhu, ale cítila jsem se tam nějak bezpečněji. Když na mě troubilo už sedmé auto, radši jsem se zařadila do pruhu pravého, aby mě všichni, co tak strašně v sobotu ráno pospíchaj, mohli předjíždět. 80 kilometrů v hodině přece není žádný hřích. Ani na dálnici.

Za Prahou se to začalo trochu štosovat. Na zadním sedadle jsem měla košík plný broskví, který při každém zabrzdění lehce nadskočil. Krize nastala v okamžiku, kdy auto přede mnou náhle začalo zastavovat. Rychle jsem zašlápla brzdu, přičemž se košík vymrštil a broskve lítaly po autě jak míčky při losování sportky. Pár se mi jich dostalo pod pedály a bylo mi jasné, že taková situace uprostřed zacpané dálnice není úplně ideální. Jela jsem dál, zastavit nešlo. Teda ono by to šlo, ale zarputile jsem se bála vjet na odpočívadlo. Nechávala jsem se nést kolonou. Z broskví pod pedálem už dávno byla marmeláda. Miluju marmeládu, ale mít v ní nohy – no to není nic moc.

Do cíle, kde jsem podle navigace měla být za 2 hodiny a 3 minuty, jsem dorazila za 3 hodiny a 11 minut. Nestyděla jsem se. Byla jsem na sebe pyšná. Vždyť jsem chvílema jela i devadesát!!

P.s. – jezděte opatrně. Předpisy nikdo nevymyslel proto, aby vás zdržoval, ale proto, aby bylo na silnicích bezpečněji. Myslete na ty, kteří vozí v autě děti nebo jiné cenné poklady. Tím, že šlápnete na plyn, vám koule opravdu nenarostou J. 

Dovolená s vůni pantenolu

Jednou jsme byli na dovolené na Třeboňsku. Měla jsem krosnu, děravý boty a bundu, která se tvářila nepromokavě. Ovšem byla to jen její póza a promokavá byla. Jelikož celých pět dní pršelo, bylo to lehce náročné. Dvacet smažených sýru a hranolky, které jsem tam za tu dobu snědla, jsem trávila ještě v říjnu a oblečení ždímala ještě v listopadu. Byla to ale paráda, a to i když nemám ráda stanovaní, jelikož ve stanu nelze vytvořit systém ve věcech (pokud za systém ve věcech nepovažujete jednu velkou hromadu čistého oblečení, špinavého oblečení, obalů od jídla a jehličí).
     Pak jsme byli na Šumavě. Nějakým zvláštním nedopatřením jsme se ocitli uprostřed bouřky a větrník s mírně navinulým krémem z místní cukrárny způsobil, že se moje střeva daly do pohybu víc, než by se člověku v bouřce hodilo. Bylo to velmi napínavé. Janek byl rudej vzteky a nechápal, jak někdo může uprostřed horský bouře odbíhat s papírovejma kapesníkama za každej modřín, místo toho, aby běžel domu. Skoro mě tam nechal. Na oplátku jsem mu podstrčila šlehačkovej pohár z místní cukrány (popis následků by vystačil na samostatnou kapitolu).
     V Podyjí bylo krásně, i když hájovna, ve které jsme bydleli, trochu plesnivěla. Jedli jsme třešně a pili víno. Kam se hrabe větrník z místní pekárny.
     Na prodlouženém víkendu v Budapešti jsme jeli lodí po Dunaji. Nemám ráda vodu, protože voda je morká, a to uplně vždycky. A občas jsou v ní i ryby, což je pro mě katastrofa. Nevyděsí mě pavouk ani had, zato kapr ve mně dovede vzbudit takovej respekt, že do rybníka či jiných vodních biotopů radši ani nelezu.
     V Českym ráji bylo náramně, i když roztomilý roční synek našich přátel s oblibou čůral v chatce na podlahu. Byla to legrace. Často se mi v paměti vrací jeho zaujatý výraz, který při tom měl ve tváři. My jsme se smáli, jeho maminka v pokročilém stádiu těhotenství možná trochu zarůstala do země.
     Dovolená v Tatrách byla skvělá. Sice jsme už měli boty bez děr a opravdu nepromokavé bundy, zato jsme se hned první den zapomněli namazat opalovacím krémem. Celý týden jsme si tudíž natírali na škvarky spálenou kůži pantenolem, jehož vůni a chuť jsem cítila už i ze snídaně, občas jsem si ho dokonce ze zvyku dala místo pasty na zubní kartáček. Taky mě dost bolely nohy, ale pokud jsme si každé ráno rutinně olepila všechny kuří oka a puchýře, tak se v horách chodilo velice dobře. Na určitých místech jsem se sice trochu bála, zda na nás nevybafne nějaká nebezpečná šelma (medvěd, kapr, nebo jednorožec), ale žádný z tragických scénářů se nenaplnil. Uáá. Přežili jsme.
     Dovolená je fajn, škoda jen, že si kvůli ní člověk musí brát dovolenou :-).