Novorozenec

     Janek se mi svěřil, že jako malý kluk si přál tamagoči, populární elektronickou hračku z 90. let, která – pro ty, kteří neví, o co jde – simuluje péči o domácího mazlíčka. Bylo mi moc líto, že ho nikdy neměl, tak jsem tento nedostatek dohnala miminem. To má prakticky stejné funkce a potřeby – jíst, spát a občas podrbat za uchem.
      Když jsme dorazili z porodnice domů, nastal hned první problém - asi jsem totiž předpokládala, že porodim mamuta, jelikož jsem doma neměla žádné oblečení, které by miminku sedělo. Nejmenší velikosti oblečení jsem tedy objednávala přes internet, jenže než oblečení přišlo, miminko z toho vyrostlo. Šatník jsme mu doplnili až přibližně za dva týdny po příchodu z porodnice a já ho tak nemusela hledat ztracené a zamotané v dupačkách pro půlroční dítě. Pyžámka mu byla dokonce tak velká, že se jednou probudilo s oběma nohama v jedné nohavici a vypadalo tudíž jako mořská panna. Poučení – děti se rodí opravdu malé, mamuťátko by se totiž do břicha nevešlo.
      Velmi mě překvapilo, že tak malé stvoření si umí posrandit takové části těla, o kterých jsem si dodnes myslela, že posrandit nejdou. Už aspoň víme, co znamená úsloví ,,bejt posranej až za ušima“. V podání našeho dítka dostalo velmi konkrétní podobu.
      Největší legrace pro nemluvně je samozřejmě vyměšovat zrovna ve chvíli, kdy nemá plenu, a to ideálně ze všech otvorů najednou a pokud možno vám přímo do klína nebo na čisté prostěradlo. Vzpomínka na rané týdny našeho miminka tak zůstane navždy vtištěna nejen v našich srdcích, ale i na naší matraci (chránič matrace je naprd).
      Velice rychle jsem pochopila, že malé dítě vidí svou maminku jako jeden velký pochodující prs. Ze začátku jsem měla pocit, že moje denní náplň je: kojení – odříhávání – převlíkání poblinkaného miminka – kojení – odříhávání - kojení – převlíkání posranděného prostěradla - odříhávání – kojení. Při kojení dítě umí vydávat vtipné zvuky – chvíli zní jako když hustíte vzduch do duše u kola, chvíli jako když lejete benzín do sekačky na trávu a občas i jako čerpadlo na vodu, co máme na chalupě.
      Mateřství celkem zvládám v psychické kondici. Ovšem do té doby, než začne miminko řvát na celý patro a Janek se ho snaží uklidnit tím, že mu pustí hracího hrocha, který vydává zvuky lesa. Mix zvuku žáby, bublajícího vodopádu a dítěte v amoku mi často nastiňuje, že hranice mezi psychickou vyrovnaností a totálním zhroucením je secsakramentsky tenká. No co, snad hrochovi brzo dojdou baterky!