Společenské hry

Ke společenským hrám jsem byla velice nakloněná v době, kdy frčelo Člověče, nezlob se, a kdy ve mně výhra v karetní hře Prší dovedla vzbudit neskutečný pocit euforie. Dnes je mi to víceméně jedno, společenské hry mě lehce nudí, a pokud mě má hra alespoň trochu naplnit, neměla by trvat déle než 59 minut.  Po hodině bezpodmínečně usínám. Což značně komplikuje hru i spoluhráčům, jelikož přes mou hlavu položenou na herní desce se těžko hází kostkou. Navíc jsem pak středem různých vtípků a většinou se v mezičase probudím s figurkou v uchu nebo kartou nalepenou na čele. Haha. 

Dost bezmocně si připadám, když hraju psí pexeso se svým sotva tříletým synovcem, který se jednou rukou dloube v nose a druhou obratně otáčí kartičky a vždycky se trefí.  Absolutně nerozumim tomu, jak si může pamatovat, na které kartičce je kokršpaněl či ten pes s holou zadnicí. Jakmile se NÁHODOU trefim já, zamává mi rukou před očima a se slovy ,,nenene“ kartičky otočí zpátky. Chvíli předstírá, že se soustředí , pak otočí tu dvojici, kterou mi ukradnul a přitom se tváří hrozně přešťastně a pyšně, jak je dobrej. Malý děti jsou teda pěkně vyčuraný.

Při hře šachy nepřítomně civim a absolutně netušim, o co ve hře kráčí. Občas šachy hraju s Jankem, i když nechápu pravidla – vše o co o šachách vím je to, že bílé figurky bojují proti černým figurkám a když někdo řekne ,,šach mat“, tak je konec a já můžu konečně začít dělat něco, co mě baví.

Moje dýchánky se společenskými hrami navíc značně komplikuje fakt, že těžko snáším prohru. Ne však tolik jako moje sestřenka, když byla malá. Při hře Černý Petr schovala kartu s Černým Petrem za polštář na gauči, protože nechtěla smrdět. I když každý tušil, odkud vítr vane, nikdo si netroufl sestřenku napomenout, jelikož se bál, že by ho pokousala. Moc dobře si tyto výstupy pamatuju. Při prohrách byla totiž lehce agresivní - buďto nás kousala do předloktí nebo ubíjela  svým stylem ,,kombajn“, což si můžete představit jako hodně rozzuřený kraul na suchu. Věřte mi, že v její blízkosti byste v té chvíli být nechtěli. Jednou mě taky táhla za culík po koberci přes celý obývák a několikrát mě štípla do stehna, ale nechci tady vytahovat staré křivdy. Vyřídím si to s ní osobně.

Ve hře Hrady mě nekompromisně porážela moje ségra, která se svými oblíbenými modrými figurkami obsazovala všechny stanoviště a já vždycky ostrouhala se zříceninou za dva body. Když jsem si již tradičně mezi hody lehce zdřímla, vzbudila jsem se často i bez té zříceniny, ze které mě vyhodila svým větším vojskem.

Hra Loupežníci mě děsila, vždycky jsem si vytáhla kartu s loupežníkem, který vypadal zfetovaně nebo měl bradavici. Bála jsem se jich. Ale tahle hra ve mně tak evokuje dětství, že na ní ráda vzpomínám (až na toho loupežníka v klobouku, ten byl opravdu děsnej).

Celé mé dětství a raná dospělost byly jednou velkou demotivující epizodou, která mě odradila od čehokoliv, k čemu se používala kostka nebo herní plán. Sotva jsem usnula, tak mě někdo vyhodil z domečku nebo pokousal. Přestalo mě to bavit. Dneska hraju hry na svým předpotopnim telefonu a jsem spokojená. Tam mě může porazit akorát tak ten mobil, a to mě tolik neponižuje. A navíc - mobil nekouše.