Rybičky

Taťka býval nadšený akvarista a rukama mu prošlo skoro všechno – od vodních šneků, kteří se množili rychlostí blesku až po krunýřovce, kteří měli divnou barvu a divný výraz a beztak oni můžou za mou dnešní úděsnou fobii z ryb. Když olizovali kamení na dně akvária – no dobrý, ale jakmile se přicucli na sklo a já jim tak viděla až do žaludku, vždycky jsem se z toho osypala.

Jednou si akvarista donesl domů piraně. Když si začali vzájemně ohlodávat ploutve a břicha, pochopil taťka, že tudy cesta nevede a začal je přikrmovat žížalama. To spočívalo v tom, že jakmile se venku rozpršelo, dostali jsme se ségrou každá do ruky kyblík a museli jsme lítat v dešti po cestě a sbírat dešťovky pro amazonský dravce. Pak se stejně asi navzájem sežrali, moje vzpomínky na ně jsou mlhavé a většinou si při vzpomínce na ně vybavím stejně jenom holinky a pláštěnku.

Pak si pořídil skaláry. Klasika. Nevyžadovaly žížaly, nýbrž jim stačily jen nitěnky, kterých jsme měli plný mrazák. Ty se jim ale brzo přejedly, a tak sežraly i hejno čerstvě vylíhnutých neonek, které taťkovi dovezl jako velký akvaristický úspěch můj tehdy asi šestiletý bratránek. Slavnostně stál pod akvárkem a sledoval, jak jeho strejda akvarista vypouští ze zavařovačky neonky ke skalárám do akvária. Pak už byli jen svědkem velké neonové hostiny. Oči se mu, chudákovi, podlily slzami a pusa zvlnila do sinusoidy. Byl smutný, skaláry naopak velmi veselé.

Jeden čas v akvárku plavala i rybička simulantka. Jednou si takhle lehla na bok na teploměr a ležela. Koukala jsem na ní a bylo mi natuty jasný, že je po ní. Jak jsem zmínila, nemám ráda ryby a už vůbec ne leklé ryby. Byla jsem tak donucena zavolat své statečnější ségře, že jí musí přijet vylovit. Naštěstí v tu chvíli byla blízko a už za čtyři minuty šťouchala do rybičky násadkou od síťky. Rybička zavrtěla ocasní ploutví a začala plavat po akvárku. Očividně si jen dala šlofíka. Když jsem šla pochvíli kolem akvárka, rybička si opět hověla na pravém boku na teploměru. O co jí tehdy šlo, to dodnes nechápu.

I když mám z dětství a rané dospělosti jisté akvaristické základy, rybičky doma s Jankem nemáme. Jedinou naší zvířenu momentálně tvoří mšice na muškátech, můra za žaluzií v ložnici a jeden potravinový mol, který už třetí den sedí v předsíni nad dveřma a nikdo z nás dvou se stále nemá k tomu ho lapit a zlikvidovat. Já vím, je to nuda. Proto se těšíme na září, až se nám tu zase vyrojí octomilky. To tu bude hned veselejc!

Já versus bílé spotřebiče

Mám doma úžasného muže. Je nadprůměrně inteligentní, vyzná se v přírodních vědách, statistice a politice, umí výborně anglicky i na vědecké úrovni, je tolerantní, obětavý, chápající a chápavý. Kromě hlavou umí pracovat i rukama, dovede zorat pole traktorem a je to zkušený zemědělec. Vaří a uklízí po sobě, někdy i po mně. Nechrápe. Je velmi trpělivý a nic pro něj není překážkou. Skvěle řídí a nenadává při tom. Pravidelně se holí, stříhá si nehty a rozhodně nikde nenechává povalovat ponožky. Rozumí si s počítačem a ostatními zařízeními s velkým množstvím tlačítek a čudlíku. Muž snů, výstavní exemplář.

Má ale jednu vadu, která způsobuje časté kolize v našem harmonickém soužití - vášnivě rád pouští pračku a myčku. Totálně to žere. Dost často si připadám méněcenná a to jenom proto, že nemám otáčivý buben, výkonné trysky nebo košík na příbory. Ani nemluvím o tom, že do mě není kam nasypat regenerační sůl a nemám program na vyváření kapesníků.

Jakmile něco složím do myčky, on to zákonitě přeskládá. Hrozně rád strká do myčky hlavu, kontroluje trysky a čistí filtr. Čtyřikrát týdně zmiňuje, že nechápe, jak mohl bez myčky kdy žít (o mě to zatím neřekl ani jednou). Já mezitím nechápu, jak můžu žít s myčkou. Ten konkurenční boj je krvavý, nekonečný a často nevyrovnaný (ve prospěch spotřebiče).

Ovšem mým větším soupeřem je pračka. Asi že jí máme déle a on si k ní zvládl vypěstovat pevnější a vroucnější vztah než doposud k myčce. Plnit prádlo do pračky musím tiše, nejlépe po tmě, aby mě neviděl. Jakmile mě jenom očkem zahlédne nebo uslyší, jak zavírám prací gel, už mi dejchá na krk a bedlivě sleduje, jak nastavuju prací program a jestli jsem to náhodou nepřehnala s aviváží. Krize nastává v okamžiku, kdy zvolím jiný program, než je můj pračkofil zvyklý. Okamžitě běží do komody pro návod k obsluze a pečlivě studuje, na jakou teplotu budu prát a jestli náhodou neperu bavlnu v programu na syntetiku. Po každém praní se mě ptá, jestli jsem vypla vodu a vypojila pračku ze zásuvky. I když odpovím, že ano, stejně to jde zkontrolovat. V této fázi mu většinou hodím koš plný mokrého prádla na nohu a na tu druhou mu dupnu.

Jak si vždy odpočinu, když pračkofil na tři dny odjede pryč. To si na pračce navolím naprosto nevyhovující program, předávkuju prací prášek a ždímání nastavím na nejvyšší počet otáček (i když to ,,přece venku uschne samo“). Na pračku pak vypláznu jazyk a užívám si ty nepřekonatelné chvíle svobody. Takové moje malé domácí rebelství…