Rybičky

Taťka býval nadšený akvarista a rukama mu prošlo skoro všechno – od vodních šneků, kteří se množili rychlostí blesku až po krunýřovce, kteří měli divnou barvu a divný výraz a beztak oni můžou za mou dnešní úděsnou fobii z ryb. Když olizovali kamení na dně akvária – no dobrý, ale jakmile se přicucli na sklo a já jim tak viděla až do žaludku, vždycky jsem se z toho osypala.

Jednou si akvarista donesl domů piraně. Když si začali vzájemně ohlodávat ploutve a břicha, pochopil taťka, že tudy cesta nevede a začal je přikrmovat žížalama. To spočívalo v tom, že jakmile se venku rozpršelo, dostali jsme se ségrou každá do ruky kyblík a museli jsme lítat v dešti po cestě a sbírat dešťovky pro amazonský dravce. Pak se stejně asi navzájem sežrali, moje vzpomínky na ně jsou mlhavé a většinou si při vzpomínce na ně vybavím stejně jenom holinky a pláštěnku.

Pak si pořídil skaláry. Klasika. Nevyžadovaly žížaly, nýbrž jim stačily jen nitěnky, kterých jsme měli plný mrazák. Ty se jim ale brzo přejedly, a tak sežraly i hejno čerstvě vylíhnutých neonek, které taťkovi dovezl jako velký akvaristický úspěch můj tehdy asi šestiletý bratránek. Slavnostně stál pod akvárkem a sledoval, jak jeho strejda akvarista vypouští ze zavařovačky neonky ke skalárám do akvária. Pak už byli jen svědkem velké neonové hostiny. Oči se mu, chudákovi, podlily slzami a pusa zvlnila do sinusoidy. Byl smutný, skaláry naopak velmi veselé.

Jeden čas v akvárku plavala i rybička simulantka. Jednou si takhle lehla na bok na teploměr a ležela. Koukala jsem na ní a bylo mi natuty jasný, že je po ní. Jak jsem zmínila, nemám ráda ryby a už vůbec ne leklé ryby. Byla jsem tak donucena zavolat své statečnější ségře, že jí musí přijet vylovit. Naštěstí v tu chvíli byla blízko a už za čtyři minuty šťouchala do rybičky násadkou od síťky. Rybička zavrtěla ocasní ploutví a začala plavat po akvárku. Očividně si jen dala šlofíka. Když jsem šla pochvíli kolem akvárka, rybička si opět hověla na pravém boku na teploměru. O co jí tehdy šlo, to dodnes nechápu.

I když mám z dětství a rané dospělosti jisté akvaristické základy, rybičky doma s Jankem nemáme. Jedinou naší zvířenu momentálně tvoří mšice na muškátech, můra za žaluzií v ložnici a jeden potravinový mol, který už třetí den sedí v předsíni nad dveřma a nikdo z nás dvou se stále nemá k tomu ho lapit a zlikvidovat. Já vím, je to nuda. Proto se těšíme na září, až se nám tu zase vyrojí octomilky. To tu bude hned veselejc!