Mám doma úžasného muže. Je
nadprůměrně inteligentní, vyzná se v přírodních vědách, statistice a
politice, umí výborně anglicky i na vědecké úrovni, je tolerantní, obětavý,
chápající a chápavý. Kromě hlavou umí pracovat i rukama, dovede zorat pole
traktorem a je to zkušený zemědělec. Vaří a uklízí po sobě, někdy i po mně.
Nechrápe. Je velmi trpělivý a nic pro něj není překážkou. Skvěle řídí a nenadává
při tom. Pravidelně se holí, stříhá si nehty a rozhodně nikde nenechává
povalovat ponožky. Rozumí si s počítačem a ostatními zařízeními s velkým
množstvím tlačítek a čudlíku. Muž snů, výstavní exemplář.
Má ale jednu vadu, která
způsobuje časté kolize v našem harmonickém soužití - vášnivě rád pouští
pračku a myčku. Totálně to žere. Dost často si připadám méněcenná a to jenom
proto, že nemám otáčivý buben, výkonné trysky nebo košík na příbory. Ani
nemluvím o tom, že do mě není kam nasypat regenerační sůl a nemám program na
vyváření kapesníků.
Jakmile
něco složím do myčky, on to zákonitě přeskládá. Hrozně rád strká do myčky
hlavu, kontroluje trysky a čistí filtr. Čtyřikrát týdně zmiňuje, že nechápe,
jak mohl bez myčky kdy žít (o mě to zatím neřekl ani jednou). Já mezitím
nechápu, jak můžu žít s myčkou. Ten konkurenční boj je krvavý, nekonečný a
často nevyrovnaný (ve prospěch spotřebiče).
Ovšem mým
větším soupeřem je pračka. Asi že jí máme déle a on si k ní zvládl
vypěstovat pevnější a vroucnější vztah než doposud k myčce. Plnit prádlo
do pračky musím tiše, nejlépe po tmě, aby mě neviděl. Jakmile mě jenom očkem
zahlédne nebo uslyší, jak zavírám prací gel, už mi dejchá na krk a bedlivě
sleduje, jak nastavuju prací program a jestli jsem to náhodou nepřehnala s
aviváží. Krize nastává v okamžiku, kdy zvolím jiný program, než je můj
pračkofil zvyklý. Okamžitě běží do komody pro návod k obsluze a pečlivě
studuje, na jakou teplotu budu prát a jestli náhodou neperu bavlnu v programu
na syntetiku. Po každém praní se mě ptá, jestli jsem vypla vodu a vypojila
pračku ze zásuvky. I když odpovím, že ano, stejně to jde zkontrolovat. V této
fázi mu většinou hodím koš plný mokrého prádla na nohu a na tu druhou mu dupnu.
Jak si vždy
odpočinu, když pračkofil na tři dny odjede pryč. To si na pračce navolím naprosto
nevyhovující program, předávkuju prací prášek a ždímání nastavím na nejvyšší
počet otáček (i když to ,,přece venku uschne samo“). Na pračku pak vypláznu
jazyk a užívám si ty nepřekonatelné chvíle svobody. Takové moje malé domácí
rebelství…
Žádné komentáře:
Okomentovat