Fobie

     Poslední čtyři roky mě provází dvě fobie. První fobie je fobie z vlasů. Mám z nich hrůzu. Nemám ráda vlasy na hlavě ani nikde jinde – třeba v hřebenu, v sítku umyvadle nebo na zemi v koupelně. Nerada se češu a vysloveně nesnáším, když se mi po umytí plácají mokré vlasy na krku. Brrr.

Moje druhá fobie je fobie z kadeřnic. Je to trochu kolizní, jelikož kadeřnice je potřeba k tomu, aby mi ty vlasy, ze kterých mám první fobii, ostříhala. Jenže to prostě nejde. Stačí mi jen zaslechnout fén nebo ucítit tužidlo a už začínám vykazovat mírné známky záchvatu. O cvakání nůžek ani nemluvím, to už je skoro na sedativa.

     Tahle situace mě nutí přibližně čtyřikrát do roka si domů pozvat nějakého odvážlivce, který je ochotný vzít zastřihovač a ostřihat mi vlasy na 2 centimetry. Ovšem málokdo je tak odvážný, aby mi – nepřekonatelné puntičkářce, kritičce a náročné osobě – vjel holicím strojkem do vlasů. Skončilo to teda u mojí ségry. Ta mi pravidelně jednou za čtvrt roku vlasy zkracuje – ne snad proto, že by se jí kdovíjak chtělo, ale nejspíš proto, že jí k tomu zavazuje náš příbuzenský vztah a taky to, že jsem za ní asi dvakrát napsala slohovou práci do školy. Ale je šikovná. Jenom jednou za celé ty roky mi ostřihala ofinu až za ucho, takže jsem vypadala jako magor. Jinak jsem ale se všema kadeřnickýma seancema spokojená a doufám, že jí v nejbližších letech nedojde, že dluh za slohové práce už dávno splatila.

     Já se stejnou pravidelností stříhám Janka. Už to mám nacvičené a ostřihat mu hlavu mi trvá přibližně 4 minuty. Jemu se ale i toto zdá moc dlouhé a stihne během toho 7x heknout, 5x se zašklebit, 8x použít nějakou nemístnou poznámku a 3x si odfrknout. Pokaždé je z něj cítit lehká tenze. To má nejspíš původ v tom, jak jsem ho před třemi lety o Velikonocích ostřihala zastřihovačem s nástavcem na 1,8 centimetru, pak jsem si od něj na moment odskočila a při návratu jsem si všimla mírného nedostatku, který jsem chtěla opravit. Vzala jsem Jankovi strojek z rukou a bezmyšlenkovitě jsem mu vjela za ucho. Smůla ale byla v tom, že on mezitím stihl sundat nástavec, jelikož si myslel, že jsem už skončila a já mu tak vyholila za uchem docela slušnou plešku. Lehce jsem ztuhla. Asi tak setinu nanosekundy jsem pod vlivem šoku koketovala s myšlenkou, že mu to neřeknu, že to určitě přehlídne. Pak mi ale došly dvě základní věci a to 1) že je dostatečně inteligentní na to, aby si všiml, že má na hlavě vyholenej pruh a že 2) ten nástavec sundal on sám, takže mu to asi docvakne. Nezbývalo tedy nic jiného, než mu hlavu oholit celou – což nezní moc tragicky, ale on má hlavu děsně šišatou a na lebce má tři pigmentové skvrny. No co si budem povídat – jako Vin Diesel teda rozhodně nevypadal.

     Jednou jsem si zlehka přistřihla ofinu sama nůžkama na nehty. Vlasy jsem spláchla, ale zapomněla jsem vyklepnout sítko v umyvadle. Za deset minut vyšel Janek z koupelny, mezi prstama měl chuchvalec mých odstřihnutých vlasů a naprosto vážně (a vyčítavě, že jsem to po sobě zapomněla uklidit) se mě zeptal: ,,Ty sis trhala obočí?“

     Ano, přesně takhle to totiž vypadá, když si vytrhá obočí kříženec Yettiho a vlkodlaka.