Tak nám včera dítko usnulo pěkně spořádaně – po večeři, koupačce,
večerníčku a čištění zoubků ulehlo do peřin a spalo. V sedum hodin
večer. Spokojeně jsme se navečeřeli, vínko popili a těšili se, jaký
budeme mít klidný a dlouhý večer. Ve 21.37 se dítko přetočilo na bok,
při tom zlehka kníklo. Vypadl mu dudlík. Chtě nechtě jsme mu ho nacpali
zpátky do pusinky a za chvilku se z ložnice začalo opět ozývat klidné
oddychování. Uf uf. Ve 21.39 kníklo znovu. No spíš pořádně zařvalo.
Dudlík demonstrativně hodilo pod postel, pusu mělo zvlněnou do sinusoidy
a nás začala přepadat obava, že náš dlouhý volný večer nebude asi zas
až tak dlouhý. Dudlík jsme vylovili, dítko ho ale vyplivlo znovu, pro
jistotu ještě hlouběji pod postel – asi aby nám déle trvalo ho vyndat a
ono tak mělo více času na to ukázat nám, v jakých tóninách umí řvát.
Ano, rozsah má opravdu obdivuhodný.
Jelikož jsem přibližně po 360 probdělých nocích usoudila, že je načase udělat přítrž nočnímu kojení, zkusila jsem na dítko praktikovat metodu pevného objetí jako prostředek k jeho uklidnění. Nepochopitelným způsobem ale natáhlo ruce a nohy tak, že vypadalo jako mořská hvězdice a nebylo ani při nejlepší vůli možné ho jakkoliv láskyplně přivinout. Po 360 probdělých nocích ale dítko moc dobře ví, kde mám výstřih a znalecky se mi sápalo po knoflíčkách na noční košili.
Po čtyřiceti minutách jsem boj vzdala s vidinou toho, že dítko po kojení opět roztomile usne v postýlce přikryté roztomilou novou přikrývkou s obláčky.
Naprosto neroztomile se ale rozeřvalo ještě víc. Obláčky neobláčky, deku ze sebe servalo a začalo jí mezi špršlíkama tlačit z postýlky ven.
Usoudili jsme, že je na čase zkusit uspat dítě v nosítku. To zabere skoro vždycky – do šesti minut dítko spí. Vyžadovalo to ale více sil, než byl každý z nás v tuhle pokročilou hodinu ochotný investovat – vstát z postele, dojít pro nosítko, zapnout nosítko, aplikovat dítě (stále ve tvaru hvězdice) do nosítka a uchlácholit. Dali jsme si kámen nůžky papír – kdo prohraje, jde nosit. Byli jsme ale tak vyčerpaní, že jsme byli schopni oba dát jen ,,kámen“, takže byla asi 13x remíza. Po čtrnácté to Janek vzdal, zmohl se na ,,nůžky“ a jako ten, kdo prohrál, odešel pro nosítko. Statečný to muž.
Šest předpokládaných minut se protáhlo na šedesát tři minut. Blížila se hodina po půlnoci, sousedi už nejspíš radši někam emigrovali a trochu jsem jim to záviděla.
,,Tak si půjdeš hrát, no,“ rezignovali jsme a roztáhli jsme v obýváku gauč. Lehli jsme si a nechali dítko volně si hrát na koberci. Bylo v plné síle. Dřevěných kostiček si sice nevšimlo už asi tři týdny, zrovna ho ale popadla velká touha kostičky vyndat a začít s nima tlouct do komody. Když mu to přišlo nudné, začalo mlátit do topení. Sousedi, kteří do teď ještě neemigrovali, už začali balit kufry.
Pak jsme asi oba na chvilku usnuli. Po skvostných třech minutách nečekaného zoufalého spánku nás ale probudilo dítko, když začalo tlouct lžící do kovové židle.
Situace se začala stávat neúnosnou. S Jankem už jsme byli oba dva brunátní až na zadku, stále jsme se ale snažili vystupovat jako absolutně vyrovnané autority.
Po čtyřech a půl hodinách nelítostného boje s nespícím batoletem jsme mu dali do ruky ovocnou tyčinku, posadili do postýlky a nechali vegetit. Nic jiného nás už nenapadlo.
Tyčinku snědlo, tedy ze 30 %. Zbylých 70 % jsem ráno odlupovala z prostěradla a vyklepávala z pyžámka. Ale co je nejdůležitější – usnulo.
Blíží se večeře, tak uvidíme, co nám dnešní noc přinese. Doufám, že se zítra po další stěhovací vlně neprobudíme v opuštěném paneláku.
Jelikož jsem přibližně po 360 probdělých nocích usoudila, že je načase udělat přítrž nočnímu kojení, zkusila jsem na dítko praktikovat metodu pevného objetí jako prostředek k jeho uklidnění. Nepochopitelným způsobem ale natáhlo ruce a nohy tak, že vypadalo jako mořská hvězdice a nebylo ani při nejlepší vůli možné ho jakkoliv láskyplně přivinout. Po 360 probdělých nocích ale dítko moc dobře ví, kde mám výstřih a znalecky se mi sápalo po knoflíčkách na noční košili.
Po čtyřiceti minutách jsem boj vzdala s vidinou toho, že dítko po kojení opět roztomile usne v postýlce přikryté roztomilou novou přikrývkou s obláčky.
Naprosto neroztomile se ale rozeřvalo ještě víc. Obláčky neobláčky, deku ze sebe servalo a začalo jí mezi špršlíkama tlačit z postýlky ven.
Usoudili jsme, že je na čase zkusit uspat dítě v nosítku. To zabere skoro vždycky – do šesti minut dítko spí. Vyžadovalo to ale více sil, než byl každý z nás v tuhle pokročilou hodinu ochotný investovat – vstát z postele, dojít pro nosítko, zapnout nosítko, aplikovat dítě (stále ve tvaru hvězdice) do nosítka a uchlácholit. Dali jsme si kámen nůžky papír – kdo prohraje, jde nosit. Byli jsme ale tak vyčerpaní, že jsme byli schopni oba dát jen ,,kámen“, takže byla asi 13x remíza. Po čtrnácté to Janek vzdal, zmohl se na ,,nůžky“ a jako ten, kdo prohrál, odešel pro nosítko. Statečný to muž.
Šest předpokládaných minut se protáhlo na šedesát tři minut. Blížila se hodina po půlnoci, sousedi už nejspíš radši někam emigrovali a trochu jsem jim to záviděla.
,,Tak si půjdeš hrát, no,“ rezignovali jsme a roztáhli jsme v obýváku gauč. Lehli jsme si a nechali dítko volně si hrát na koberci. Bylo v plné síle. Dřevěných kostiček si sice nevšimlo už asi tři týdny, zrovna ho ale popadla velká touha kostičky vyndat a začít s nima tlouct do komody. Když mu to přišlo nudné, začalo mlátit do topení. Sousedi, kteří do teď ještě neemigrovali, už začali balit kufry.
Pak jsme asi oba na chvilku usnuli. Po skvostných třech minutách nečekaného zoufalého spánku nás ale probudilo dítko, když začalo tlouct lžící do kovové židle.
Situace se začala stávat neúnosnou. S Jankem už jsme byli oba dva brunátní až na zadku, stále jsme se ale snažili vystupovat jako absolutně vyrovnané autority.
Po čtyřech a půl hodinách nelítostného boje s nespícím batoletem jsme mu dali do ruky ovocnou tyčinku, posadili do postýlky a nechali vegetit. Nic jiného nás už nenapadlo.
Tyčinku snědlo, tedy ze 30 %. Zbylých 70 % jsem ráno odlupovala z prostěradla a vyklepávala z pyžámka. Ale co je nejdůležitější – usnulo.
Blíží se večeře, tak uvidíme, co nám dnešní noc přinese. Doufám, že se zítra po další stěhovací vlně neprobudíme v opuštěném paneláku.
Žádné komentáře:
Okomentovat