Začalo to před pár měsíci. S Jankem jsme usoudili, že
Verďa je už dost velká na to, aby ochutnala nějaké ,,opravdové“ jídlo, a
tak jsme jí koupili kukuřičné křupky. Nevinnou nafouknutou kukuřičnou
krupici. Jenže…
Nafouknutá kukuřičná krupice ve spojení s dětskými
slinami vytvoří naprosto neidentifikovatelnou amorfní hmotu, která se
nalepí úplně všude – i tam, kde byste jí vůbec nečekali. To, že jí má
dítě nalepenou v obočí nebo za krkem vás po čase nechá naprosto klidnými.
Olepený kočárek také brzy přestanete řešit. Dokonce i to, že z dítěte
nemůžete sundat tričko, protože kukuřičná hmota funguje lépe než
vteřinové lepidlo. Takové situace se stanou naprosto běžnou součástí
každodenního života. Když dítě začne lézt, situace se několikanásobně
zhorší. Sedmnáctkrát denně jsem přilepená k podlaze, olepené křupky
vyndavám z myčky, šuplíků, bot a každý večer je zednickou špachtlí loupu
ze zdí. Drolím si je z vlasů, z oblečení a vyndavám z uší. Jsou všude.
Dala jsem tomu útrum a křupky už několik měsíců nekupuju. Naše Verďa si
ale – asi po vzoru veverek – udělala nějaké tajné zásoby a stejně
odněkud vždycky nějakou vytáhne. Asi to tušila a začala jednat ještě v
době, kdy byly křupky u nás dostatkové zboží. Hlavně, že si umí poradit.
Třeba z ní jednou bude dobrá krizová manažerka.
No, tak já jdu
odtrhat ponožky z podlahy a oškrábat zeď v chodbě – když se mi teda
povede přeprat křupku, která mi přilepila kalhoty k židli. Mějte fajn
den!
Žádné komentáře:
Okomentovat