Na pouti

O víkendu byla u nás ve městě pouť. Tento rok byl velice výjimečný v tom, že i náš taťka se rozhodl jít se podívat, co že to za novinky a vychytávky si pro nás stánkaři letos přichystali.

První zastávka byla u stánku s burčákem. Kdysi jsme všichni burčák milovali. Ovšem do doby, než za taťkou asi před pěti lety přišel jeho dlouholetý kamarád a optal se, zda-li by si mohl u nás na chalupě v koupelně vyrobit burčák na příští pouťovou sezonu. Taťku to lehce vyděsilo, nicméně kývl a celou zimu trpělivě pozoroval, jak jeho kamarád do obrovských plastových sudů s železnou pravidelností přimíchává koření s cukrem a jak neidentifikovatelná tekutina zvesela kvasí a kvasí. Listopad + 10 litrů jablečné šťávy z nahnilých jablek + 5 kg cukru + 1 kg koření + 1 l kdovíčeho = duben + 11 litrů burčáku. No ňamka.

,,Burčák“ jsme si nekoupili. Nejsme padlý na hlavu.

Ve vedlejším stánku prodávali povlečení. ,,A kdopak šije tohle povlečení?“ ptala se paní v duhové bundě podezřelého pána. ,,No to my sami si šijeme, víte??“ řekl, vyvalil oči a tvářil se nekompromisně. ,,Sami si to šijeme a sami prodáváme. Kvalita, no sahněte si, kvalita.“ přesvědčoval ubohou stařenku a už jí cpal do tašky dvojitý balení cejch.  ,,Aha, aha – a proč je teda na tomhle obale logo obchodního domu Tesco?“

Cejchy jsme si samozřejmě taky nekoupili, ty samý mají v Tescu za třetinu.

U třetího stánku prodávali ručníky. Na co jste si vzpomněli, to tam měli – stádo koní, Mickey Mouse, formuli, berušky, nahé pány, nahé dámy, nahé pány na nahých dámách, znamení zvěrokruhu a stovky květinových motivů. Podobný ručník nám kdysi přivezla babička z Rhodosu. Byl krásně modrý a i já jsem byla po jeho použití krásně modrá.

Ručník jsme si nekoupili, máme rádi ručníky, po kterých zůstaneme čistí.

U dalšího stánku prodávali balonky. Mamka s taťkou projevili nutkavou potřebu koupit balonek svému vnukovi, proto se hnali hlava nehlava vstříc stojanu s nafouknutým plastem. Když zjistili, že balonek stojí 120 korun, stejně rychle utíkali od stánku pryč.

Balonek jsme si nekoupili.

U stánku na rohu prodávali masožravky. Byly ale trochu líný, lezli po nich mouchy a vinný mušky (který přiletěly od burčáku) a jim to bylo očividně jedno. Asi byly najedený.

Masožravku jsme si taky nekoupili, máme mucholapky a ty podle všeho fungujou trochu líp.

Uplně nahoře u náměstí stál pán v teplákách a gumových botách, na rameni mu seděla opice a kdo chtěl, mohl si jí na vlastní fotoaparát vyfotit. Za 3 eura. A kdo foťák neměl, tomu fotku za 5 euro udělal přímo onen krotitel. No to je kšeft. Už máme objednanýho krokodýla a začínáme taky podnikat.

U mostu stál flašinetář ve stylovym oblečku a bylo by možná fajn ho poslouchat, kdyby vedle něj nestál indián v ponču a přes repráky nepouštěl do éteru zvuky vodopádu a foukací harmoniky. Flašinetář měl smůlu, měl si sebou vzít aspoň tlampač.

Uplně na konci měla stanoviště jedna katalogová kosmetika, paní rozdávala brožurky  a balonky. Sotva to taťka uviděl, odtahnul mamku za rukáv od stánku s utěrkama a vláčel jí přes náměstí až ke kosmetickému stánku. ,,Dobrý den, madam, chcete katalog?“ usmála se paní na mamku, která v tu chvíli nevěděla, která bije. ,,Ne, nechci, děkuju…“ odpověděla trochu zmateně. ,,Ber, ber!!“ syknul na ní taťka potichu a dělal, že tam vůbec není. Ruce měl sepnuté za zády a předstíral, že něco ztratil a zrovna to hledá na zemi. Mamka tedy nakonec kývla a natáhla pro katalog ruku. V tu chvíli taťka přestal hledat na chodníku imaginární věc a hlubokým hlasem zvolal: ,,A co balonek, ten taky dostaneme?“

Z pouti jsme odcházeli s růžovým balonkem (zadarmo) a silnou potřebou jakéhokoliv estetického zážitku. Protože kdo chce kýč (a fotku s opicí), na pouti ho vždycky najde.