Akutní nedostatek oblečení se u mě začne projevovat vždycky na podzim. Připadá mi, jako kdyby byl srpen černá díra, která vcucne všechno, co mam ve skříni a já si v září nemám co oblíknout. Takže vždycky po prázdninách zatnu pěsti a vyrážim vstříc dobrodružství do nákupních center, kterým se v ostatních měsících snažím obloukem vyhnout. Jenže je to těžký, protože ještě víc než nákupní centra nemám ráda nakupování a tak chození po malých obchodech je pro mě vlastně ještě úmornější, protože je tam menší výběr a nákupy tak trvají mnohem déle (slovem déle rozuměj cokoliv, co je delší než 2,5 hodiny – můj limit únosnosti). A o to déle trvají, o co jsem náročnější a vybíravější, což se samozřejmě stupňuje každý rok. Dřív bylo nakupování celkem v cajku. Nezajímalo mě, jestli kalhoty ušilo chudák dítě v Bangladéši, jestli je tričko z biobavlny nebo jestli jsou boty šité či slepované. Jenže jak jsem dospívala, tak mi nebylo lhostejné environmentální a etické pozadí mé garderoby, takže jsem z nákupů chodila absolutně frustrovaná. Většinu kalhot ušili chudáci v Bangladéši, trika z biobavlny měly blbej střih a když jsem chtěla vidět šité boty, musela jsem se podívat na pohádku O šveci Ferdovi. Nemluvě o tom, že jsem si k tomu ještě chytře pustila na internetu poučné video o tom, kolik tisíc kilometrů nacestují džíny, než se dostanou do regálu průměrného evropského obchodu. To mi bylo fakt špatně a měla jsem sto chutí chodit omotaná v ubruse (nejlépe lněném), protože jsem nebyla ochotná si na sebe obléknout kalhoty s tak obrovskou ekologickou stopou. Musela jsem se ale naučit být trochu sobec, jinak by mě ty nákupy asi fakt zničily. Přestala jsem tedy do podrobných detailů zjišťovat, v jaké čínské provincii vznikl můj outfit a učila jsem se ,,normálně nakupovat“.
Nejdřív jsem se musela smířit s tím, že s velikostí 38 se hodně naběhám. Mnoho obchodů v nákupních centrech začíná i končí na velikosti 36, do které se samozřejmě málokdo vejde (teda málokdo z těch, kteří snídají, obědvají a večeří, nebo dokonce i svačí). Vytipovala jsem si ale obchody, kde se dá odívat i s touto ,,pokročilou“ velikostí. To byla meta číslo jedna. Splněno.
Metou číslo dva je při každém nákupním maratonu nakoupit věci, které se budou dát nosit déle než jednu sezonu - tedy věci, které nejsou módní a jsou nadčasové. Neexistuje. Teď jsou v módě úzké džíny, do kterých nemá člověk šanci dostat se ve stoje. Při oblékání je nutné si lehnout a házet sebou jako vyvržený vorvaň, a to jenom proto, aby pak celý den dotyčný nic nepil, protože na záchodě si lehnout nemůže a je tak naprosto nemyslitelné přes den kalhoty sundavat. A když jsou v módě takovéhle kalhoty, může se ten, kdo chce normální gatě, cítit naprosto namydlenej. I já se cítím dost namydleně. Kalhoty nakupuju téměř zásadně v sekáči, protože tam se tyhle předpotopní modely ještě občas dají sehnat. Tehdy je tedy splněna i meta čísla dva.
Meta číslo tři je po nákupu přijít domů a nezírat vyčerpaností tupě do zdi. Metu číslo tři nesplnim nikdy. Vždycky zírám. I teď naposled, a to jsem kupovala jenom šálu.
Nákupům zdar.
Žádné komentáře:
Okomentovat