Symfonický orchestr

     Tak jsme se rozhodli pocítit kouzlo vážné hudby a vypravili se do Rudolfina na koncert symfonického orchestru. Janek byl při výběru lístků asi lehce dezorientován a omylem nám koupil lístky za sebe a ne vedle sebe, ale (ehm ehm) nevadí. Doma se vidíme přece pořád. Stejně jsem seděla před nim, tak jestli se mě chtěl na chvíli zbavit, tak tohle nebyl dobrej plán. Koukal mi dvě hodiny do zátylku.
     Začalo to dobře. Skladba byla dynamická, plná zvratů a překvápek. Trvala dvacet pět minut, což bylo překvápko asi největší. Ale líbila se mi.
     Pak přišla druhá skladba, která – skladatel odpustí - teda stála za starou bačkoru. Začala jsem se ztrácet asi po třech a půl minutách, další tři minuty jsem se snažila zase ,,navléct nit“, ale nepodařilo se. Tak jsem zevlovala očima po hudebnících a představovala si, co bych asi já dělala na jejich místě.
     Za prvé bych se asi pořád tlemila dirigentovi a jeho dirigentovské řeči těla. Zatímco hudebníci chápali, že se svými vášnivými pozicemi snaží naznačit, zda hrát forte nebo crescendo, já jsem si to překládala jako ,,pozor poletim“, ,,mam křeč“, ,,hmmm, to mi voní rukáv“ a ,,chce se mi na malou (velkou)“.
     Za druhé bych měla problém přijít celá v černém. Asi bych si oblíkla něco zelenýho a k tomu něco červenýho. Vzrůšo musí bejt.
     Za třetí bych měla problém hrát na tympány tak spořádaně, jak ten fousatý pán. Nejspíš bych vzala paličky a pořádně to rozjela. Ne, ba ne. Jsem introvert. Jen bych tam tak seděla a představovala si, jak to rozjíždim.
     Za čtvrté bych mimo své pasáže šťouchala smyčcem do kolegů, kteří zrovna mají svou pasáž.
     Za páté bych si nevzala tak hluboký výstřih jako jedna z houslistek, protože z balkonu je vidět všechno.    
    Za šesté bych možná mimo své výstupy začala mezi strunami harfy tkát kobereček, abych neztrácela čas.  
    Za sedmé bych si sedla na místo klavíristy a zahrála na klavír. Umím sice čistě zahrát jen ,,Běžela ovečka, hore do kopečka“, ale myslim, že by to pro mnoho lidí bylo více stravitelné, než ten chaos, co klavírista předváděl. Nejspíš je to asi tim, že nerozumím vážné hudbě. Jistě to byl profík, ale s tou ovečkou bych ho určo strčila do kapsy. Tak snad příště. Na elektrickém piánku už trénuju i ,,Není nutno“. Tak myslim, že to na příštím koncertě bude veliký. Když mě teda nevyvedou za to, že jsem v červenozelenym.