Ačkoliv máme k životu prakticky všechno, co potřebujeme, usoudili jsme, že k dokonalosti našeho bytu chybí ještě postel pro hosty (respektive pro hosta, protože pokojík je velkej jak z prdu kulička a postel pro dva se tam nevejde). Rozhodli jsme se vyrazit tedy koupit postel do obchodu s nábytkem. ,,Já pak vezmu rám a ty matraci.“ oznámil mi s ledovým klidem Janek, když hledal jízdenku a chystal se na autobus. Začala jsem se smát, přišlo mi to jako dobrý vtip. Bylo mi ale velice smutno, když jsem zjistila, že to vtip není. Rezolutně jsem odmítla jet s matrací mhd, stačilo mi, když jsme tak vezli židle (čtyři). Jsem srdcem i duší ekolog, ale občas se prostě vyplatí sednout do auta. Čtyřicet minut jsem Janka zpracovávala, on byl ale neoblomný jako skála. Nezbylo mi nic jiného než vzít klíče od auta, sednout za volant a nastartovat. Že to myslím vážně pochopil až ve chvíli, kdy jsem na neutrál šlápla na plyn a pořádně zatúrovala. Jeli jsme tedy autem. Moje malé osobní vítězství. Tak jsme se s naší malou Fabií vypravili nakupovat.
Vybrat postel byla rychlovka, lehce jsme se zasekli u matrací. Po dlouhém váhání, zda tvrdou či měkkou, tlustou nebo tenkou, to stejně vyhrála ta, která se dala odvést srolovaná v pytli a byla tak nejméně náročná na prostor, kterého se nám v miniautě opravdu moc nedostávalo. Po dvou hodinách jsme vítězoslavně vyjeli ven s vozíkem a zaparkovali ho před autem.
,,To nacpem dovnitř.“ konstatoval opět s ledovým klidem Janek, otevřel kufr a jal se tlačit dvoumetrovou krabici do dvoumetrového auta. ,,Nedáme to na nosič na střechu?“ zeptala jsem se odvážně, i když jsem tušila, že v tuto chvíli můj názor vůbec nebude důležitý. ,,Ne, tlač!“ zavelel a opřel se o placatou krabici, kterou se snažil přes sklopené sedačky nasoukat z kufru až k přednímu sklu. Upustila jsem vše, co jsem držela v rukou, protože jsem se ho trochu bála. Strčila jsem hlavu do předních dveří a začala tlačit do krabice. ,,Co to děláš? Tahej!!“ křičel na mě z kufru a já jsem (trochu zmateně) začala tahat. ,,Doleva! Doprava! Zatlač! Zatlač! Netahej! Tahej!“ Rudá jak apač a s hlavou skřípnutou pod kastlíkem jsem se poslušně snažila plnit pokyny a podle instrukcí tahala a tlačila.
Nakonec to klaplo, postel se do auta vešla, kufr se zavřel. Ale to jsme tam ještě neměli tu matraci (šikovně srolovanou v pytli). ,,To už bude brnkačka!“ prohlásil můj protějšek a zlehka nadzvednul matraci z nákupního vozíku. Bylo to ale tak zlehka, že mu, potvora, vyklouzla a začala se valit z mírného kopečka vstříc čtyřproudé silnici pod parkovištěm. Přestalo se mi zdát praktické mít matraci srolovanou v pytli. ,,Ajaj!“ písknul a když pochopil vážnost situace, rozeběhl se za ní. Janek i matrace jsou dva naprosto neškodné elementy, valí-li se ale tyto dva elementy po parkovišti, zas tak neškodně se nejeví. Způsobili lehkou dopravní zácpu a porazili stojan s kolama. Já jsem dělala, že tam nejsem.
Matrace se do auta nakonec taky vešla, já už ale ne. Jela jsem domů autobusem. Jsem šťastná, že bez matrace a bez rámu.
Žádné komentáře:
Okomentovat