Pokrok nezastavíš

     V metru jsem si sedla proti staršímu pánovi v manšestrových kalhotách a staromódní čepici s kšiltem. V uších měl sluchátka a v rukou držel tablet. Měl tlusté těžkopádné prsty, ale po obrazovce tabletu s nimi tančil s neuvěřitelnou lehkostí. Vzpomněla jsem si sama na sebe, když se mi do rukou dostane tablet – nejdřív mi ho musí někdo zapnout, pak mi ho někdo vzít, abych s ním vzteky nepraštila o zeď a pak mě někdo uklidnit, jelikož při komunikaci s těmito chytrými zařízeními mi nebezpečně stoupá tlak, praskají mi žilky v očích a dostávám třes do pravé nohy. Přijde mi, že veškerá dotyková zařízení jsou proti mým dotykům absolutně imunní, a i když opakovaně poklepávám na obrazovku (a ještě se snažím se zařízením slovně domluvit a diplomaticky mu to vysvětlit), nereagují nebo reagují absolutně nevypočitatelně. Při použití chytrého telefonu se ztrácím. Místo vytočení telefonního čísla většinou vyfotím tramvaj nebo regál v obchodě, když máme něco vyfotit, tak telefon vypnu a když mám telefon vypnout, tak ho celý zablokuji a nejde s ním dělat vůbec nic. Což je pro mě vlastně asi ten nejbezpečnější stav. Jsem hodně pozadu, protože většina malých dětí v mém okolí ovládá dotykový telefon tak hbitě, že to absolutně nestíhám sledovat. Průměrný věk, kdy si dítě umí spustit video na telefon je asi čtrnáct měsíců, v osmnácti měsících už to mnohé dovedou neznalým dospělákům i vysvětlit.
      Vrchol překonání sebe sama je pro mě koupit si jízdenku v automatu, vytisknout si pořadové číslo na poště, vybrat peníze z bankomatu, a když se dobře vyspím, dovedu se přihlásit i do internetového bankovnictví. Všechna zařízení technického pokroku jsou pro mě španělskou vesnicí. Jen mám trochu hrůzu z toho, že se do té vesnice budu muset taky jednou nastěhovat. Doba mě dávno předběhla a svým tempem už jí asi nedoženu. Potřebuju k tomu chytrý telefon, chytrý tablet, chytrou televizi a chytrou rychlovarnou konvici. Prostě všechno, co je chytřejší než já. Vlastně asi než my všichni dohromady.
      Tak doufám, že ještě chvilku přežiju s mým předpotopním telefonem s tlačítky. Cítím se s ním bezpečně a nemám pocit, že by mě nikterak ohrožoval. Doufám, že až přijde ten čas, kdy budu muset dobu doběhnout, budu stejně tak dobrá jako o čtyřicet let starší pán v metru nebo o dvacet pět let mladší pacholata. Držte mi palce!