Rezonance

Neuroložka mě poslala na magnetickou rezonanci.  ,,Dobře.“ řekla jsem odhodlaně, ale ve skutečnosti se mi nechutí krabatily nehty. Zase ten tunel. Objednali mě na půl sedmou. ,,Dobře.“ řekla j sem znovu odhodlaně a dost mi to zvedlo náladu, protože jsem ranní ptáče a když půjdu na vyšetření takhle brzo ráno, tak ještě v klidu stihnu otevřít krámek. ,,Takže píšu si – Linhartová, 29.6. v 18.30.“ ozvalo se ze sluchátka. Není půl sedmá jako půl sedmá, to že by to bylo večer mě ani nenapadlo. Nestačila jsem říct ani bé a uctivá sestřička praštila telefonem, takže jsem ani neměla šanci proti večernímu vyšetření protestovat.

Ráno v den Dé jsem se vzbudila a při vstávání  a protahování jsem si hnula s krční páteří, přičemž jsem si ještě asi skřípla nějaký nerv mezi žebra  (můj laický pohled na věc, kdo ví, co to bylo). Chodila jsem v polopředklonu (chůze se tomu vlastně ani moc říct nedalo) a nemohla jsem se pořádně nadechnout. Psychosomatika je mocná, očividně a tělocitně na mě zaútočila ještě před snídaní. To je určitě znamení. Večer prostě nikam nejdu.

Po celou dobu jízdy metrem do práce jsem si svojí bolest páteře hýčkala a přehrávala jsem si v hlavě monolog, jak budu volat do polikliniky a vyprávět, že jsem lazar a že teda dneska nic.  Práce ale k mé vlastní smůle šlechtí a léčí a jen co jsem se v práci párkrát natáhla pro něco na horní polici, bolest mě přešla. Uff uf. No co, jsem silná žena, prostě půjdu, i když nechci.

Do polikliniky jsem dorazila s půlhodinovým předstihem. Dostala jsem do ruky dotazník, který bylo nutné před vyšetřením vyplnit. Na půl stránky tam podrobně popisovali, jak vyšetření probíhá, takže jsem záchvaty klaustrofobie začala chytat ještě před tím, než jsem vlezla do ordinace. Mírně jsem se orosila. Na odvaze mi nepřidalo ani propagační video na různé typy vyšetření, která se zde provádějí a které běželo na obrazovce v čekárně. Sice by bylo řešení na video nekoukat, to by vedle mě ovšem nemohl sedět onen mladý muž, který na něj také koukal a také to prožíval, přičemž se neustále vrtěl, sjížděl ze židle a vydával pořád dokola : ,,Uf…eh ech…ne…ach…bléé“, občas pak i ,,Sakra“ a ,,Do háje“. No dobře mu to nedělalo, obzvláště to zavádění kanily mu asi trochu hýbalo žaludkem, mohl ale být méně expresivní.

Pána jsem se snažila ignorovat, moje důvěra ve vyšetření ale stále klesala. Ani dotazník, co jsem stále měla nevyplněný položený na klíně, mi odvahy nepřidal. Byl plný otázek typu: Prodělali jste transplantaci nějakého orgánu? Máte v těle nějaký kovový předmět? Byly navíc položeny neuvěřitelně sugestivně a vyvolávaly takový respekt k vyšetření, že jsem strachy přemýšlela, zda moje játra jsou opravdu moje nebo jestli jsem náhodou při obědě nespolkla i vidličku.

Pak si pro mě přišli. Zavřeli mě do komůrky, o které jsem si původně myslela, že je vestavěná skříň. Musela jsem odložit všechny kovové předměty (opět přišly na řadu pochyby s vidličkou) a pak mě odvedli k vyšetřovacímu přístroji. Sestřička mi s encyklopedickou přesností ještě jednou převyprávěla, co se bude dít a dala mi do ruky dva špunty do uší. Prý to uvnitř trochu hučí. Od té doby, co jsem si ve třech letech strčila do nosu skleněnou kuličku a ve čtyřech do ucha fazoli, nerada zavádím do tělních otvorů jakékoliv cizí předměty. Dobře, hučí to tam, tak fajn. Zkusím to. Ucpala jsem si uši. Pak jsem byla poučena, že si musím lehnout tak, abych se cítila pohodlně, protože se nebudu moci hýbat. Už to začíná. Lehla jsem si tedy pohodlně na lehátko a zajela do tunelu. Sestřička odešla a já tam byla úplně sama, jenom s těma špuntama v uších. 

Opravdu to začalo hučet. Nejprve celkem nevinně – taková lehčí sbíječka. Tunel se jemně natřásal a mně se chtělo smát. Když je mi úzko, směju se. Třeba když mi berou krev, to mívám přímo záchvaty. Asi tím podvědomě maskuju to, že se mi chce brečet, omdlít, zvracet a mluvit sprostě. Jenže samozřejmě se nechci smát nahlas, abych nevypadala divně, tak smích dusím uvnitř, tím pádem se celá klepu a natřásám a chudák sestřička se snaží s injekcí trefit do té správné žíly, což ovšem moc nejde, protože tím smíchem cukám rukou. Takže mám ve výsledku rozpíchané celé předloktí a občas i nadloktí, když se směju hodně.

I při magnetické rezonanci jsem se dusila smíchem, bylo mi totiž opravdu úzko. Navíc jsem záhy zjistila, že ta pohodlná poloha, kterou jsem měla zaujmout, opravdu není pohodlná. Nechápala jsem, jak jsem si mohla takhle blbě lehnout.  Přístroj dál rachotil, špunty mi moc nepomáhaly, asi jsem je neměla dostatečně hluboko, protože jsem se jich bála. Už to neznělo jako lehčí sbíječka, ale roj rozmrzelých včel, pak jako roj naštvaných včel. Pak to bylo jako bučení stáda buvolů, na které ty včely zaútočily. Chytla mě křeč do pravé nohy. Odhadovala jsem, že z dvacetiminutového vyšetření mi zbývá ještě tak 18. Když mi zbývalo ještě 16 minut, chytla mě křeč do levé nohy. Což se mě samozřejmě nutilo smát se ještě víc než před tím, protože se mi chtělo zvracet. Začala jsem mít obavy, aby ty včely, které jsem slyšela, nezaútočily i na mě, přála jsem si, aby zůstaly u těch buvolů. Pak včely odlítly a přístroj začal hučet jako siréna. Jejda, s napůl strachy odkysličeným mozkem jsem si představovala, jak do místnosti vběhnou všichni doktoři z oddělení, ve tvářích budou mít vyděšený výraz, nad hlavou budou mávat rukama, dvakrát oběhnout tu mašinu, ve které jsem ležela a se slovy ,,hořííí, hořřííí“ vyběhnou zase ven. Siréna mě děsila asi nejvíc. To už jsem se musela smát opravdu hodně, jinak bych omdlela. Začala mě dohánět paranoia. Ta vidlička, co jsem při obědě spolkla, mě začala hrozně píchat do břicha. Neměla jsem sem chodit, neměla jsem sem chodit, neměla jsem sem chodit.

Nakonec to uběhlo docela rychle. Když jsem se převlékla a odcházela z kabinky, ještě dvakrát jsem se za sebou ohlédla, jestli jsem tam něco nezapomněla. Vždycky  se za sebou ohlížím, třeba když vystupuju z metra. Děsí mě představa, že budu stát na peróně a zoufale se dívat za vlakovou soupravou, ve které jsem zapomněla deštník, rukavice nebo psa. Psa nemám, ale stejně se vždycky radšim otočim, jestli jsem ho tam nezapomněla. Jsem si plně vědoma, že to hraniční s psychickou poruchou. Ne, nehraničí. Je to psychická porucha.

Když jsem vyšla z polikliniky, bylo venku krásné ticho, blahý klid. Jenom lidi se na mě divně koukali. No co, asi jsem měla ještě trochu vyděšený výraz. Ale uklidňovalo mě ta tichá atomosféra. Metro neskřípalo, děti nekřičely, auta netroubily a psi štěkali v roztomilých tóninách. Bohužel až doma jsem zjistila, že mi z uší stále koukají ty špunty. Hlavně, že jsem při odchodu zkontrolovala, jestli jsem v kabince nezapomněla psa. Špunty jsem si ale nevyndala.

Z toho plyne jedno ponaučení:

 

Když psi štěkaj potichu a metro nehučí,

ujisti se, zda ti z uší něco nečučí.

Synovec

Bylo vedro a než abych vařila, koupila jsem pětikilovej meloun. K večeři bude stačit. Mě. Co dám na večeři mýmu malýmu synovci jsem v té chvíli neměla ani tušení. Přes den se mnou spolupracoval jen za podmínky, že jsem mu před nosem zamávala obalem od sušenek (nesměl ovšem být prázdný, to on pozná) nebo banánem (nesměl ovšem být nakousaný, to on pozná). Při větách, ve kterých se vyskytoval botanický název čehokoliv zeleného, co by potenciálně mohl dostat k obědu, se osypal a zdrhal. Dobře, přes den to moc nešlo, ale večer to zvládneme. Předem jsem vzdala ohřívání jahel s červenou čočkou od oběda, nenechám se ponižovat jeho odmítavým výrazem a výhružně zaťatými pěstičkami, ohřeju mu kupované pyré s rybou. Smrdělo, dost výrazně. Rybina je prostě rybina Tak to nedá, pomyslela jsem si, a chvíli to tak opravdu vypadalo. Prosté zdolávání pevně sevřených rtíků se moc neosvědčilo, pyré bylo všude jen ne v puse, musela jsem proto zaujmout jinou taktiku. Chvíli jsem simulovala, že lžička je autíčko (ještě k tomu pokaždé jinak barevné), které vjíždí do garáže, což je pusa. Laciný trik, který kdysi fungoval snad na každého. Dneska ale ne, v dnešní generaci tohle nefrčí. Rozhodla jsem se systém inovovat. Byla jsem všechno – tramvaj, traktor, auto, kombajn, vzducholoď a ponorka. Připadala jsem si trochu jako cvok, ovšem když jsem začala Honzíka krmit jako raketa, samotnou mě to chytlo (ještě víc než ponorka) a tak jsem se do toho ponořila, že bych bývala byla tu přesnídávku snědla sama. Tak moc jsem byla přesvědčivá.

S plným bříškem se bude Honzíkovi určitě lépe spinkat. Celý den poletoval a bude unavený, spadne do peřin a usne.

Omyl.

S lahví sunaru jsem ho strčila do skládací postýlky, kterou měl provizorně postavenou u nás v ložnici. Kecnul sebou na polštář, chvíli se nevinně culil a pak začlo jogínské představení. Stoj na hlavě, kotrmelce a přemety střídal tak rychle, že jsem to nestíhala ani sledovat. Nohy hodí za hlavu s opravdu neuvěřitelnou ladností. Chvílí jsem zkoumala, jestli není náhodou napojen na elektrický proud, nechápala jsem, kde bere tu energii. Bylo čtvrt na deset a spinkat měl už od půl osmý. Začala jsem si připouštět, že tohle není optimální stav. Mně samotné padaly víčka a usínala jsem za chůze, vitální Honzík rejdil v postýlce a hlasitě se tlemil. Asi jsem mu připadala dost nudná, když jsem naprosto znaveně seděla v polospánku na posteli a čekala, až mu dojdou baterky. Rozhodl se mě trochu rozveselit a metnul po mě dudlík. Za chvíli plyšovou krávu. Když se s šibalským úsměvem natahoval na noční stolek pro dřevěný rámeček s fotkou, začala jsem si připadat trochu ohroženě. Zatvářila jsem se dost vážně a diplomaticky jsem se snažila batole přesvědčit, že už opravdu všichni spinkají a že ono by mělo také. Nezájem. Absolutní nezájem, který srazil mojí autoritu na bod mrazu (možná i pod něj). Každé moje slovo působilo jako neuvěřitelný vtip, kterému se Honzík smál, až se za břicho popadal a pro zdůraznění vtipné situace udělal kotoul. Pokaždé se praštil nějakou končetinou o skříň nebo o noční stolek, ale jak víme, děti jsou gumové a takový incident nemůže přece potlačit jeho gymnastickou vervu.

Nechala jsem to být. On se porochní a pak už určitě usne.

Tak ne.

Pak přišla na řadu skládací postýlka. Honza, než odjel a nechal mě na pospas tomu ročnímu živlu, mě upozorňoval, že postýlka se velice ochotně skládá, i když nechci. To brzy pochopil i malý Honzík a chvíli co chvíli se ležérně, jako by nic, o postýlku opřel. Vydedukoval, že čím vícekrát se o postýlku opře, tím vícekrát se složí a tím víc já budu naprdnutá (což samozřejmě bude strašná legrace). Poprvé jsem jí složila celkem v klidu. Když jsem to dělala už po dvanácté, tak mě klid trochu opouštěl. Jakmile jsem složila postýlku zleva, on se opřel zprava. Pobíhal kolem postýlky a srážel jednu příčku za druhou, já jsem ho poslušně následovala a postýlku opravovala. Po chvíli jsem ale tento dominový efekt přestala stíhat a už jsem cítila, jak mi začíná jít pára z uší.

Musela jsem přijmout razantní opatření. Přikurtuju ho do kočárku a budeme si hrát na procházku. Třeba na to skočí a usne. Neskočil, neusnul. Můj plán ztroskotal. Honzík si v kočárku spokojeně sedl a ačkoliv byla v chodbě naprostá tma, jemu to přišlo velmi veselé. Zubil se na mě i přes dudlík a očividně se těšil na další plán, který skoční fiaskem jako všechny mé předešlé plány. Hrozně ho bavil ten pocit, že nademnou má navrch.

Vzdala jsem to.

V pondělí si nechám opět předepsat antikoncepci. Tohle zatím nechci riskovat :-D.

Kočka

Kočka je mazel, to je jasná věc. Je měkká, chlupatá, čistotná, přítulná a vrní.  To je v pohodě. Ovšem jen do té doby, než po ní cokoliv začnete chtít. Když kočka leží na křesle (které je víceméně její) a vy na ní voláte v domnění, že se kočička zvedne a přijde, nedočkáte se. Ani za dva dny. Spokojeně mhouří oči a myslí si, že jste trapní. Podle všeho asi jste, protože ona prostě nepřijde. Když sedíte u počítače a usilovně pracujete na něčem, co je důležité a nesnese odklad, tak se kočka tiše přiblíží, ladně skočí na klávesnici a předstírá, že se s vámi kamarádí. Vypadá velice nezištně, strká vám čumák pod nos a svým vypasenym tělem blokuje monitor. Šestkrát jí odhodíte (něžně), a ona se šestkrát vrátí. Když jí odhodíte po sedmé (už ne tak moc něžně -  aby to pochopila), vrátí se a nestrká vám pod nos čumák, ale zadek. Vyhodíte jí z pokoje a zabouchnete dveře, přičemž jste rádi, že není tak vyčůraná jako kočka vaší prababičky, která uměla skočit na kliku a sama si otevřít. Chvíli cítíte naději, že práci dokončíte. Ovšem kočička začne mňoukat a škrábat na dveře na terasu, protože se chce vyvenčit. Chvíli to s myšlenkou, že je pěkně rozmazlená, ignorujete. Pak vám z toho začně trochu hrabat a radši jí pustíte ven, aby vám nehodila bobek na koberec. Kočka si sedne na rohožku a uraženě se rozhlíží po terase, protože je jí zima. Začne tudíž skákat na dveře zvenka, samozřejmě aniž by vykonala jakoukoliv potřebu. Opět si chvíli snažíte vsugerovat, že žádná kočka není. Jenomže kočičku milujete, tak jí pustíte zpátky dovnitř. První co udělá je samozřejmě to, že letí k misce s jídlem, čímž vám chce jasně naznačit, že venku pěkně promrzla a chce se najíst. Když jí nasypete granule, zhluboka se nadechne a podívá se na vás výrazem, ze kterého je patrné, že jste opět trapní. Krátce mňoukne, čímž chce říct: ,,Naval konzervu“. Jenomže konzervu nemáte, protože život vás naučil, že když dáte kočce konzervu, tak pak nechce nic jiného. Tudíž jí kápnete do granulí trochu smetany a simulujete venkovský dvůr, kde kočky smetanu běžně pijou. Ovšem váš byt není venkovský dvůr a smetana je póvl. A vy si vyčítáte, že jste si z té smetany radši neušlehali šlehačku na banán. Za deset minut se vrátíte k mističce, která je prázdná. Ale jste v rozpacích, protože u mističky je kromě kočky i váš malý synovec, kterého očividně granule tak zaujaly, že je s chutí jedl s ní. Za to ho kočička samozřejmě miluje víc než vás, protože on s ní má slitování. Takže i když on jí chytne za hlavu a vláčí jí nelítostně po obýváku, ona se tváří nadmíru spokojeně, jako kdyby to bylo něco, po čem odjakživa toužila. Zato vy když jí chcete podrbat za ocasem a ona zrovna není ve své kůži, div vám neukousne malíček.

Život není fér. Asi bych se měla naučit jíst granule.

Čokookno

Uklízim ráda. Možná až chorobně ráda. Nesnáším špinavý umyvadla, opatlanou podlahu a mastnotu na obkladačkách v kuchyni. S tím vším pravidelně bojuju a špína tak má v našem bytě jepičí život. Jediná věc, která mě nechává chladnou, jsou okna. Ne snad proto, že by mě prach a ptačí bobky na sklech nijak nerozhazovaly, ale spíš proto, že mejt okna prostě neumim.

Když si všimnu, že nastal čas vzít švédskou utěrku a naznačit špíně, kdo je tady pánem, musím si už od rána vsugerovávat, že to bude hračka a že bude přeci skvělé vidět ven, aniž by si člověk myslel, že je venku mlha, pod mrakem nebo hoří stoh a do ulice se valí dým.

Ráno jsem plná optimismu. Koupím si ekologický čistič na okna. Nebudu přeci používat to modré svinstvo, které kontaminuje vodu a vysušuje kůži. Ani omylem. Ekočistič na bázi vody, alkoholu a neiontových tenzidů poslouží stejně tak dobře. Z práce se uleju trochu dřív, abych si doma zajistila soukromí a případní chytráci, kteří samozřejmě umí mýt okna lépe než já, byli ještě v práci.

Načnu si zdravou čokoládu s 85 % kakaa, uloupnu si kostičku, vyšvihnu se na židli a začnu rozpatlávat ekočistič po okenní tabuli. Hmm, vypadá to dobře, špína leze dolů. Ptačí trus to trochu kazí, ale to mě nevykolejí, dám si totiž ještě jednu kostičku čokolády. Hadr pravidelně máchám, čistič pravidelně rozprašuju a práce se jeví celkem zábavně a účelně. Za odměnu si dám další kostičku čokolády. Ne, radši dvě.

Pak slezu dolů ze židle a podívám se proti oknu zprostředka místnosti. To, že jsou všude šmouhy mě sice udivuje, ale nepřekvapuje. Vlastně jsem to čekala, že vyhrát tuhle bitvu nebude uplně jednoduchý. Nicméně proces pokračoval dál.

Poté, co jsem poosmé slezla a vylezla na židli, abych opravila šmouhy, začala mi docházet trpělivost. Neiontové tenzidy mě tentokrát o své síle teda moc nepřesvědčily. Došla jsem do koupelny pro modré svinstvo, nehledě na ekologii, životní prostředí a hebkou pokožku. Když už jsem si myslela, že jsem na správně cestě, přišel z práce někdo, kdo si myslí, že myje okna lépe než já a naprosto suverénně a neempaticky mě upozornil, že by to teda chtělo ještě trochu přelejsknout. Vyžadovalo to notnou dávku sebeovládání, abych po něm nehodila mokrej hadr nebo nestříkla okenu.

Ze zdravé čokolády zbyly dvě kostičky. Tohle taky nezabralo. Načala jsem čokoládu s malým množstvím kakaa, zato velkým množstvím bílého cukru, sušeného mléka a máselného tuku. V klidu jsem uklidila hadr a okenu a stahla žaluzie. Každý problém má své řešení.