Rezonance

Neuroložka mě poslala na magnetickou rezonanci.  ,,Dobře.“ řekla jsem odhodlaně, ale ve skutečnosti se mi nechutí krabatily nehty. Zase ten tunel. Objednali mě na půl sedmou. ,,Dobře.“ řekla j sem znovu odhodlaně a dost mi to zvedlo náladu, protože jsem ranní ptáče a když půjdu na vyšetření takhle brzo ráno, tak ještě v klidu stihnu otevřít krámek. ,,Takže píšu si – Linhartová, 29.6. v 18.30.“ ozvalo se ze sluchátka. Není půl sedmá jako půl sedmá, to že by to bylo večer mě ani nenapadlo. Nestačila jsem říct ani bé a uctivá sestřička praštila telefonem, takže jsem ani neměla šanci proti večernímu vyšetření protestovat.

Ráno v den Dé jsem se vzbudila a při vstávání  a protahování jsem si hnula s krční páteří, přičemž jsem si ještě asi skřípla nějaký nerv mezi žebra  (můj laický pohled na věc, kdo ví, co to bylo). Chodila jsem v polopředklonu (chůze se tomu vlastně ani moc říct nedalo) a nemohla jsem se pořádně nadechnout. Psychosomatika je mocná, očividně a tělocitně na mě zaútočila ještě před snídaní. To je určitě znamení. Večer prostě nikam nejdu.

Po celou dobu jízdy metrem do práce jsem si svojí bolest páteře hýčkala a přehrávala jsem si v hlavě monolog, jak budu volat do polikliniky a vyprávět, že jsem lazar a že teda dneska nic.  Práce ale k mé vlastní smůle šlechtí a léčí a jen co jsem se v práci párkrát natáhla pro něco na horní polici, bolest mě přešla. Uff uf. No co, jsem silná žena, prostě půjdu, i když nechci.

Do polikliniky jsem dorazila s půlhodinovým předstihem. Dostala jsem do ruky dotazník, který bylo nutné před vyšetřením vyplnit. Na půl stránky tam podrobně popisovali, jak vyšetření probíhá, takže jsem záchvaty klaustrofobie začala chytat ještě před tím, než jsem vlezla do ordinace. Mírně jsem se orosila. Na odvaze mi nepřidalo ani propagační video na různé typy vyšetření, která se zde provádějí a které běželo na obrazovce v čekárně. Sice by bylo řešení na video nekoukat, to by vedle mě ovšem nemohl sedět onen mladý muž, který na něj také koukal a také to prožíval, přičemž se neustále vrtěl, sjížděl ze židle a vydával pořád dokola : ,,Uf…eh ech…ne…ach…bléé“, občas pak i ,,Sakra“ a ,,Do háje“. No dobře mu to nedělalo, obzvláště to zavádění kanily mu asi trochu hýbalo žaludkem, mohl ale být méně expresivní.

Pána jsem se snažila ignorovat, moje důvěra ve vyšetření ale stále klesala. Ani dotazník, co jsem stále měla nevyplněný položený na klíně, mi odvahy nepřidal. Byl plný otázek typu: Prodělali jste transplantaci nějakého orgánu? Máte v těle nějaký kovový předmět? Byly navíc položeny neuvěřitelně sugestivně a vyvolávaly takový respekt k vyšetření, že jsem strachy přemýšlela, zda moje játra jsou opravdu moje nebo jestli jsem náhodou při obědě nespolkla i vidličku.

Pak si pro mě přišli. Zavřeli mě do komůrky, o které jsem si původně myslela, že je vestavěná skříň. Musela jsem odložit všechny kovové předměty (opět přišly na řadu pochyby s vidličkou) a pak mě odvedli k vyšetřovacímu přístroji. Sestřička mi s encyklopedickou přesností ještě jednou převyprávěla, co se bude dít a dala mi do ruky dva špunty do uší. Prý to uvnitř trochu hučí. Od té doby, co jsem si ve třech letech strčila do nosu skleněnou kuličku a ve čtyřech do ucha fazoli, nerada zavádím do tělních otvorů jakékoliv cizí předměty. Dobře, hučí to tam, tak fajn. Zkusím to. Ucpala jsem si uši. Pak jsem byla poučena, že si musím lehnout tak, abych se cítila pohodlně, protože se nebudu moci hýbat. Už to začíná. Lehla jsem si tedy pohodlně na lehátko a zajela do tunelu. Sestřička odešla a já tam byla úplně sama, jenom s těma špuntama v uších. 

Opravdu to začalo hučet. Nejprve celkem nevinně – taková lehčí sbíječka. Tunel se jemně natřásal a mně se chtělo smát. Když je mi úzko, směju se. Třeba když mi berou krev, to mívám přímo záchvaty. Asi tím podvědomě maskuju to, že se mi chce brečet, omdlít, zvracet a mluvit sprostě. Jenže samozřejmě se nechci smát nahlas, abych nevypadala divně, tak smích dusím uvnitř, tím pádem se celá klepu a natřásám a chudák sestřička se snaží s injekcí trefit do té správné žíly, což ovšem moc nejde, protože tím smíchem cukám rukou. Takže mám ve výsledku rozpíchané celé předloktí a občas i nadloktí, když se směju hodně.

I při magnetické rezonanci jsem se dusila smíchem, bylo mi totiž opravdu úzko. Navíc jsem záhy zjistila, že ta pohodlná poloha, kterou jsem měla zaujmout, opravdu není pohodlná. Nechápala jsem, jak jsem si mohla takhle blbě lehnout.  Přístroj dál rachotil, špunty mi moc nepomáhaly, asi jsem je neměla dostatečně hluboko, protože jsem se jich bála. Už to neznělo jako lehčí sbíječka, ale roj rozmrzelých včel, pak jako roj naštvaných včel. Pak to bylo jako bučení stáda buvolů, na které ty včely zaútočily. Chytla mě křeč do pravé nohy. Odhadovala jsem, že z dvacetiminutového vyšetření mi zbývá ještě tak 18. Když mi zbývalo ještě 16 minut, chytla mě křeč do levé nohy. Což se mě samozřejmě nutilo smát se ještě víc než před tím, protože se mi chtělo zvracet. Začala jsem mít obavy, aby ty včely, které jsem slyšela, nezaútočily i na mě, přála jsem si, aby zůstaly u těch buvolů. Pak včely odlítly a přístroj začal hučet jako siréna. Jejda, s napůl strachy odkysličeným mozkem jsem si představovala, jak do místnosti vběhnou všichni doktoři z oddělení, ve tvářích budou mít vyděšený výraz, nad hlavou budou mávat rukama, dvakrát oběhnout tu mašinu, ve které jsem ležela a se slovy ,,hořííí, hořřííí“ vyběhnou zase ven. Siréna mě děsila asi nejvíc. To už jsem se musela smát opravdu hodně, jinak bych omdlela. Začala mě dohánět paranoia. Ta vidlička, co jsem při obědě spolkla, mě začala hrozně píchat do břicha. Neměla jsem sem chodit, neměla jsem sem chodit, neměla jsem sem chodit.

Nakonec to uběhlo docela rychle. Když jsem se převlékla a odcházela z kabinky, ještě dvakrát jsem se za sebou ohlédla, jestli jsem tam něco nezapomněla. Vždycky  se za sebou ohlížím, třeba když vystupuju z metra. Děsí mě představa, že budu stát na peróně a zoufale se dívat za vlakovou soupravou, ve které jsem zapomněla deštník, rukavice nebo psa. Psa nemám, ale stejně se vždycky radšim otočim, jestli jsem ho tam nezapomněla. Jsem si plně vědoma, že to hraniční s psychickou poruchou. Ne, nehraničí. Je to psychická porucha.

Když jsem vyšla z polikliniky, bylo venku krásné ticho, blahý klid. Jenom lidi se na mě divně koukali. No co, asi jsem měla ještě trochu vyděšený výraz. Ale uklidňovalo mě ta tichá atomosféra. Metro neskřípalo, děti nekřičely, auta netroubily a psi štěkali v roztomilých tóninách. Bohužel až doma jsem zjistila, že mi z uší stále koukají ty špunty. Hlavně, že jsem při odchodu zkontrolovala, jestli jsem v kabince nezapomněla psa. Špunty jsem si ale nevyndala.

Z toho plyne jedno ponaučení:

 

Když psi štěkaj potichu a metro nehučí,

ujisti se, zda ti z uší něco nečučí.