Synovec

Bylo vedro a než abych vařila, koupila jsem pětikilovej meloun. K večeři bude stačit. Mě. Co dám na večeři mýmu malýmu synovci jsem v té chvíli neměla ani tušení. Přes den se mnou spolupracoval jen za podmínky, že jsem mu před nosem zamávala obalem od sušenek (nesměl ovšem být prázdný, to on pozná) nebo banánem (nesměl ovšem být nakousaný, to on pozná). Při větách, ve kterých se vyskytoval botanický název čehokoliv zeleného, co by potenciálně mohl dostat k obědu, se osypal a zdrhal. Dobře, přes den to moc nešlo, ale večer to zvládneme. Předem jsem vzdala ohřívání jahel s červenou čočkou od oběda, nenechám se ponižovat jeho odmítavým výrazem a výhružně zaťatými pěstičkami, ohřeju mu kupované pyré s rybou. Smrdělo, dost výrazně. Rybina je prostě rybina Tak to nedá, pomyslela jsem si, a chvíli to tak opravdu vypadalo. Prosté zdolávání pevně sevřených rtíků se moc neosvědčilo, pyré bylo všude jen ne v puse, musela jsem proto zaujmout jinou taktiku. Chvíli jsem simulovala, že lžička je autíčko (ještě k tomu pokaždé jinak barevné), které vjíždí do garáže, což je pusa. Laciný trik, který kdysi fungoval snad na každého. Dneska ale ne, v dnešní generaci tohle nefrčí. Rozhodla jsem se systém inovovat. Byla jsem všechno – tramvaj, traktor, auto, kombajn, vzducholoď a ponorka. Připadala jsem si trochu jako cvok, ovšem když jsem začala Honzíka krmit jako raketa, samotnou mě to chytlo (ještě víc než ponorka) a tak jsem se do toho ponořila, že bych bývala byla tu přesnídávku snědla sama. Tak moc jsem byla přesvědčivá.

S plným bříškem se bude Honzíkovi určitě lépe spinkat. Celý den poletoval a bude unavený, spadne do peřin a usne.

Omyl.

S lahví sunaru jsem ho strčila do skládací postýlky, kterou měl provizorně postavenou u nás v ložnici. Kecnul sebou na polštář, chvíli se nevinně culil a pak začlo jogínské představení. Stoj na hlavě, kotrmelce a přemety střídal tak rychle, že jsem to nestíhala ani sledovat. Nohy hodí za hlavu s opravdu neuvěřitelnou ladností. Chvílí jsem zkoumala, jestli není náhodou napojen na elektrický proud, nechápala jsem, kde bere tu energii. Bylo čtvrt na deset a spinkat měl už od půl osmý. Začala jsem si připouštět, že tohle není optimální stav. Mně samotné padaly víčka a usínala jsem za chůze, vitální Honzík rejdil v postýlce a hlasitě se tlemil. Asi jsem mu připadala dost nudná, když jsem naprosto znaveně seděla v polospánku na posteli a čekala, až mu dojdou baterky. Rozhodl se mě trochu rozveselit a metnul po mě dudlík. Za chvíli plyšovou krávu. Když se s šibalským úsměvem natahoval na noční stolek pro dřevěný rámeček s fotkou, začala jsem si připadat trochu ohroženě. Zatvářila jsem se dost vážně a diplomaticky jsem se snažila batole přesvědčit, že už opravdu všichni spinkají a že ono by mělo také. Nezájem. Absolutní nezájem, který srazil mojí autoritu na bod mrazu (možná i pod něj). Každé moje slovo působilo jako neuvěřitelný vtip, kterému se Honzík smál, až se za břicho popadal a pro zdůraznění vtipné situace udělal kotoul. Pokaždé se praštil nějakou končetinou o skříň nebo o noční stolek, ale jak víme, děti jsou gumové a takový incident nemůže přece potlačit jeho gymnastickou vervu.

Nechala jsem to být. On se porochní a pak už určitě usne.

Tak ne.

Pak přišla na řadu skládací postýlka. Honza, než odjel a nechal mě na pospas tomu ročnímu živlu, mě upozorňoval, že postýlka se velice ochotně skládá, i když nechci. To brzy pochopil i malý Honzík a chvíli co chvíli se ležérně, jako by nic, o postýlku opřel. Vydedukoval, že čím vícekrát se o postýlku opře, tím vícekrát se složí a tím víc já budu naprdnutá (což samozřejmě bude strašná legrace). Poprvé jsem jí složila celkem v klidu. Když jsem to dělala už po dvanácté, tak mě klid trochu opouštěl. Jakmile jsem složila postýlku zleva, on se opřel zprava. Pobíhal kolem postýlky a srážel jednu příčku za druhou, já jsem ho poslušně následovala a postýlku opravovala. Po chvíli jsem ale tento dominový efekt přestala stíhat a už jsem cítila, jak mi začíná jít pára z uší.

Musela jsem přijmout razantní opatření. Přikurtuju ho do kočárku a budeme si hrát na procházku. Třeba na to skočí a usne. Neskočil, neusnul. Můj plán ztroskotal. Honzík si v kočárku spokojeně sedl a ačkoliv byla v chodbě naprostá tma, jemu to přišlo velmi veselé. Zubil se na mě i přes dudlík a očividně se těšil na další plán, který skoční fiaskem jako všechny mé předešlé plány. Hrozně ho bavil ten pocit, že nademnou má navrch.

Vzdala jsem to.

V pondělí si nechám opět předepsat antikoncepci. Tohle zatím nechci riskovat :-D.