Kočka

Kočka je mazel, to je jasná věc. Je měkká, chlupatá, čistotná, přítulná a vrní.  To je v pohodě. Ovšem jen do té doby, než po ní cokoliv začnete chtít. Když kočka leží na křesle (které je víceméně její) a vy na ní voláte v domnění, že se kočička zvedne a přijde, nedočkáte se. Ani za dva dny. Spokojeně mhouří oči a myslí si, že jste trapní. Podle všeho asi jste, protože ona prostě nepřijde. Když sedíte u počítače a usilovně pracujete na něčem, co je důležité a nesnese odklad, tak se kočka tiše přiblíží, ladně skočí na klávesnici a předstírá, že se s vámi kamarádí. Vypadá velice nezištně, strká vám čumák pod nos a svým vypasenym tělem blokuje monitor. Šestkrát jí odhodíte (něžně), a ona se šestkrát vrátí. Když jí odhodíte po sedmé (už ne tak moc něžně -  aby to pochopila), vrátí se a nestrká vám pod nos čumák, ale zadek. Vyhodíte jí z pokoje a zabouchnete dveře, přičemž jste rádi, že není tak vyčůraná jako kočka vaší prababičky, která uměla skočit na kliku a sama si otevřít. Chvíli cítíte naději, že práci dokončíte. Ovšem kočička začne mňoukat a škrábat na dveře na terasu, protože se chce vyvenčit. Chvíli to s myšlenkou, že je pěkně rozmazlená, ignorujete. Pak vám z toho začně trochu hrabat a radši jí pustíte ven, aby vám nehodila bobek na koberec. Kočka si sedne na rohožku a uraženě se rozhlíží po terase, protože je jí zima. Začne tudíž skákat na dveře zvenka, samozřejmě aniž by vykonala jakoukoliv potřebu. Opět si chvíli snažíte vsugerovat, že žádná kočka není. Jenomže kočičku milujete, tak jí pustíte zpátky dovnitř. První co udělá je samozřejmě to, že letí k misce s jídlem, čímž vám chce jasně naznačit, že venku pěkně promrzla a chce se najíst. Když jí nasypete granule, zhluboka se nadechne a podívá se na vás výrazem, ze kterého je patrné, že jste opět trapní. Krátce mňoukne, čímž chce říct: ,,Naval konzervu“. Jenomže konzervu nemáte, protože život vás naučil, že když dáte kočce konzervu, tak pak nechce nic jiného. Tudíž jí kápnete do granulí trochu smetany a simulujete venkovský dvůr, kde kočky smetanu běžně pijou. Ovšem váš byt není venkovský dvůr a smetana je póvl. A vy si vyčítáte, že jste si z té smetany radši neušlehali šlehačku na banán. Za deset minut se vrátíte k mističce, která je prázdná. Ale jste v rozpacích, protože u mističky je kromě kočky i váš malý synovec, kterého očividně granule tak zaujaly, že je s chutí jedl s ní. Za to ho kočička samozřejmě miluje víc než vás, protože on s ní má slitování. Takže i když on jí chytne za hlavu a vláčí jí nelítostně po obýváku, ona se tváří nadmíru spokojeně, jako kdyby to bylo něco, po čem odjakživa toužila. Zato vy když jí chcete podrbat za ocasem a ona zrovna není ve své kůži, div vám neukousne malíček.

Život není fér. Asi bych se měla naučit jíst granule.