V pátek jsem se stala vlastníkem automobilu. Jelikož mě
druhý den čekala 300 km dlouhá cesta po dálnici, řekla jsem si, že se odpoledne
trochu pocvičím. Nadšeně jsem hupsla do auta, nastartovala, zařadila jedničku a
rozjela se (se zataženou ruční brzdou ovšem – nevadí, aspoň jsem si ověřila, že
výstražné kontrolky opravdu fungují). Rozhodla jsem se navštívit babičku. Jela
jsem velice zodpovědně, v otáčkách jsem přibržďovala, z kopce
nešlapala na plyn a vzorně jsem dávala blinkr. Připadala jsem si velice
důležitě, protože nikdy jsem neseděla v autě, které by bylo opravdu moje.
Dojela jsem k babičce před vrata. Babička byla mírně v obavách, zda
nejezdím moc rychle, proto jsem jí okamžitě na palubním počítači oddemonstrovala
mojí průměrnou rychlost. Fakt, že moje průměrná rychlost byla 34 km/h, mě sice
trochu překvapil, nicméně babička vypadala uklidněně. Na zpáteční cestě jsem
jela z kopce, tak jsem si průměr zvedla na 35 km/h. Když jsem to oznámila
strejdovi, tak udiveně řekl: ,,Hahaha, tos jela na kole, nebo co?
Druhý den, v den D, jsem vstávala v 6 hodin. Už od
domova mě všichni předjížděli. Někteří troubili, viděla jsem i pár
prostředníčků a zaťatých pěstí. Předpisy očividně nezajímali ani toho
traktoristu, který mě předjížděl do kopce a ještě u toho stihnul kouřit. Na
dálnici jsem vjela jako profesionál. Sice se pár nedočkavcům nelíbilo, že se
plazím v levém pruhu, ale cítila jsem se tam nějak bezpečněji. Když na mě
troubilo už sedmé auto, radši jsem se zařadila do pruhu pravého, aby mě
všichni, co tak strašně v sobotu ráno pospíchaj, mohli předjíždět. 80
kilometrů v hodině přece není žádný hřích. Ani na dálnici.
Za Prahou se to začalo trochu štosovat. Na zadním sedadle
jsem měla košík plný broskví, který při každém zabrzdění lehce nadskočil. Krize
nastala v okamžiku, kdy auto přede mnou náhle začalo zastavovat. Rychle
jsem zašlápla brzdu, přičemž se košík vymrštil a broskve lítaly po autě jak
míčky při losování sportky. Pár se mi jich dostalo pod pedály a bylo mi jasné,
že taková situace uprostřed zacpané dálnice není úplně ideální. Jela jsem dál,
zastavit nešlo. Teda ono by to šlo, ale zarputile jsem se bála vjet na
odpočívadlo. Nechávala jsem se nést kolonou. Z broskví pod pedálem už
dávno byla marmeláda. Miluju marmeládu, ale mít v ní nohy – no to není nic
moc.
Do cíle, kde jsem podle navigace měla být za 2 hodiny a 3
minuty, jsem dorazila za 3 hodiny a 11 minut. Nestyděla jsem se. Byla jsem na
sebe pyšná. Vždyť jsem chvílema jela i devadesát!!
P.s. – jezděte opatrně. Předpisy nikdo nevymyslel proto, aby
vás zdržoval, ale proto, aby bylo na silnicích bezpečněji. Myslete na ty, kteří
vozí v autě děti nebo jiné cenné poklady. Tím, že šlápnete na plyn, vám
koule opravdu nenarostou J.
Žádné komentáře:
Okomentovat